Začal jsem vnímat „poezii ulice“ asi od 60. let minulého století. Bývalo to povznášející, projít se pražskými ulicemi, v centru. Procházeli se jimi národní umělci jako Jan Werich, malíř Trnka a z otevřeného okna Národního divadla zpívala zpěvačka árii Rusalky. V ulicích bylo možné potkávat tehdejší populární herce, zpěváky, univerzitní profesory, slavné lékaře, a jiné lepší lidi.
Po roce 1968 se do bytů po českých emigrantech nastěhovali mladí vesničané. Courali pomalu po ulicích, a v noci nahlíželi do rozsvícených oken bytů, několikapatrových činžovních domů. Pražané se obávali vykradení!
Po roce 1989 kolonizace naplavenin do Prahy vyvrcholila. Původní zbytkové obyvatelstvo Prahy rychle věkem vymíralo (pro Pražany byl nedostatek bytů a jen nízké platy).
Na mačkání počítačů se do Prahy přistěhovalo snad půl milionu mladých vesničanů?! Rozeznají se na první pohled. Neumí chodit po chodnících, korzují po úzkých vozovkách mezi troubícími auty, při chůzi po tramvajových kolejích na ně zvoní tramvajáci. Za jízdy tramvají si chladí hlavu a ruce jejich vystrčením z okna. Řidička pak musí zastavit, vystoupit ven a selku poučit, že ve městě je to životu nebezpečné, kolemjedoucí náklaďák jí urazí hlavu, skončí jako Křižík před sto lety! V městské dopravě si stoupají i s břemeny mezi úzké dveře, při každém zastavení musí vystoupit ven a znovu nastoupit, i se zavazadly, aby ostatní mohli vystoupit a nastoupit. Neumí se postavit bokem ke směru jízdy, takže při každém cuknutí padají! Někteří za jízdy pojídají „světovou“ pizzu, když se jim vysmekne na podlahu vozu, raději hned vystoupí a nechají ji tam ležet. Někteří obědvají jen bufetové jídlo, usedají s ním přímo na pražské špinavé chodníky.
Houfy přistěhovalců v poledne opouštějí zbytečné to mačkání počítačů a pomalu, po úzkých chodnících jdou na oběd, do předražené restaurace v centru. Cestou se hordy vesničanů zastavují s protijdoucími hordami přistěhovalců, muži si dlouze potřásají rukama a hovoří. Také postávající ženy využijí „chvilku klidu“ na veřejnosti, levou rukou se dlouze podrbají na ohanbí, pravou rukou dlouze v zadku! Pak pomalu pokračují do hospody.
Kolonisté mají nevzhledné tváře, z obličejů jim kouká bezživotnost! Ženy jsou nenačesané, nenalíčení, nevkusně oblečené! Množí se tady v metropoli jako koťata.
Uvidíme, zda se po letech pomalu poměstští, ale asi ne, nemají se už od koho učit – civilizovat se!
