Jezdívám často kolem domu, ve kterém jsem se narodila. Byl sváteční zimní den, porod se táhl, porodní bába prý honila mojí maminku kolem stolu, abych už přišla na svět. Až se povedlo, ale byla jsem přidušená a promodralá a moje babička neváhala a strčila mě do trouby a vlastně mě tím zachránila. Já jí to oplatila tím, že jsem prý byla celá po ní, což se tradovalo od mého dětství až do dospělosti.
Dům, v němž jsem spatřila světlo světa, postavil můj děda, který prý mě učil chodit, ale bohužel víc už nestačil, jen matné vzpomínky a fotografie nám připomínají jeho existenci. Osud tomu chtěl, že jsem své mládí prožila s rodiči a bratrem úplně někde jinde. K babičce jsem jezdívala, ona k nám též, cosi mě k ní táhlo, no není divu, vždyť jsem celá po ní. Narozené ve stejném znamení, podoba, což mi příbuzní i známí svými reakcemi jen potvrzovali, a v neposlední řadě jsem prý zdědila její kuchařské umění.
Moje babička vařila za mlada ve Vídni, používám vždy tuto odpověď, když mě někdo pochválí můj kulinářský výtvor. Bývá to dost často a přestože nejsem zrovna chlubivý typ, bývám hrdá na sebe a hlavně na svou babičku, po které jsem snad tento um zdědila.
Jezdívala jsem do svého rodného domu za babičkou, mám mnoho prázdninových zážitků, ale symbolem mého dětství zůstaly pod oknem se tyčící, omamně vonící bílé lilie. Prostě tam patřily, stejně jako já a hlavně babička. Okolnosti a čas způsobily, že tam dnes bydlí úplně cizí lidé, přistavěli to dědovi “vo štok“ a já jen smutně vzpomínám, kam se poděla ta vídeňská kuchařka, ty bílé lilie a moje dětství!
| Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |
