I když se jednomu zdá, že je vše v pohodě, nemusí to tak být. Život prostě tropí hlouposti. Po nástupu do předčasného důchodu se tak nějak situace stabilizovala, finančně jsem na tom byla tak, že jsem vyšla, bydlím v pěkném 1+1 se svým chlupatým miláčkem stafordtkou Pepinou, mám bezva přítele, prima dceru, s kterou jsme super kamarádky. Začala jsem se naplno věnovat i svým koníčkům, no prostě pohodička.
Nebe však nemusí být jen krásně modré, třeba i s červánky nad ránem, ale přijde plískanice, bouřka. Mé podnikání dostalo pěknou trhlinu, byl to přivýdělek k malému důchodu a začalo to jít doslova do kytek, generační problém. Nová vedení ve firmách, pro které jsem pracovala, už mě nějak nechtěla, měla své koně, důchodkyně už neměla proti nim šanci, a já jsem neměla ani chuť a sílu proti tomu bojovat. Mládí vpřed a stáří ať si pomůže. Jedna výpověď za druhou.
No jo a co dál? Najít jinou práci. Ale jakou, vysokoškolský diplom v oboru, který mám, je mi k ničemu a i víc než dvacetileté období jako ekolog taky. Je tam boj, velká konkurence, mladí dravci, schopni čehokoliv. Konec, toto jsem pověsila na hřebík. Umím celkem slušně vařit, pečení a cukrařina je mým koníčkem, a i taky malým přivýdělkem. Proč se nedat tímto směrem. Nemám ale vyuční list na žádný z těchto oborů, ani praxi někde v nějaké provozně. Všude toto požadovali, takže i když toto prakticky zvládám, neměla jsem šanci. Ta ale nastala ve chvíli, když jsem se od jedné své kamarádky dověděla, že v jednom hotelu hledají pomocnou kuchařku. Tak jsem tam napsala. Žádná rychlá odezva však nebyla, tak jsem se pokusila mezitím dělat tiskaře sítotiskového tisku, zakotvila jsem jako pomocná síla v obchodě vietnamského podnikatele. Přežívala jsem.
Pak přišel ale jeden telefon a bylo to tady. Vzali mě, bez vyučáku, bez praxe, bylo mi jasné, že to nebude až tak jednoduché, úklid, mytí nádobí, pomocné práce. Vzala jsem to a nevzdala jsem to, není všem dnům konec, postupně se určitě se svými znalosti a umem prosadím. Nastoupila jsem do práce v pátek třináctého, nejsem pověrčivá, ale byl to můj osudový den. Dostala jsem na starost studenou kuchyň, se staženým zadkem jsem to zvládla a byla velmi kladná odezva. Druhý den zase svatba, opět studená kuchyň a zase super. Idylka to ale nebyla, došlo mi, že se budu muset hodně učit. Zvládnout trošku jiné přístroje, než mám doma a na co jsem zvyklá. Učení za pochodu.
Jsem ale sveřepá. Postupně se učím zvládat zařízení kuchyně, koukám, jak se co vaří, jak co funguje, pravda, setkávám se i trošku s despektem, ale to se musí zkousnout. A jak jsem na tom po dvou měsících? Přímo super. Mám pod kontrolou úklid, sklady potravin. Dostala jsem se na pozici "šéfové" studené kuchyně. A velmi dobré úspěchy mám v pečení a cukrařině a získala jsem pozici cukrářky hotelu. Je to až neuvěřitelný start, ale je za tím pokora, udělat práci, která je i fyzicky náročná, ne až tak atraktivní, ale mě to baví.
Všude je chleba o dvou kůrkách, jde o to, zda ta horší se dá zkousnout. Tady určitě ano. V pečení už mám volnou ruku, studená kuchyň je v mé režii. Co se týká vaření, drobnými krůčky taky posunuji dál. Když se chce, všechno jde. Zvládám to dobře, šichty jsou 14 až 16 hodin v rytmu krátký a dlouhý. Ve volných dnech si to užívám s Pepinou a přítelem.
Opět se mi potvrdilo, že špatné je i pro něco dobré, aneb co Tě nezabije, to Tě posílí. Nemám bohužel moc fotek, co jsem dělala, tak aspoň ukázka mých obložených mís. Teď budu péct i dorty a to snad vyfotím a " pochlubím se ".
Co na závěr napsat? Existenční problém vyřešen, navíc prací, která mě baví.
