Už jste někdy slyšeli o tom, že vesmír je nekonečný? Co to je nekonečný? Dovedeme si představit, že něco je velké. Hůře už mozek zvládá představu, že něco je hóóóódně velké. Třeba galaxie o rozměrech miliónů světelných let. Ale jak daleko je nekonečno, to už rozum těžko pobere.
Máte trpělivost? Máte fantazii? Zajímá vás to? Tak se pokuste přijmout jako fakt několik neobyčejných myšlenek a zjistíte, že některé nevysvětlitelné věcí to vysvětluje. A to až překvapivě logicky.
Nejdříve začneme vznikem vesmíru. Konkrétně : Co bylo před tím?
Tak především se rozloučíme s naším pojetím času. Opustíme myšlenku, že čas je něco, co plyne stále stejně nezadržitelně minutu po minutě, hodinu po hodině a dál stejně roky a tisíciletí. To je jen naše představa, která je užitečná k tomu, abychom se mohli orientovat ve svém životě. Představa, že času se podřizuje vše, včetně planet, galaxií a celého vesmíru, je mylná. Čas je totiž něco, co vzniká. Vesmír se času nepodřizuje. Vesmír ho tvoří. Jak? Základem jsou kvantové částice. To proto, že lze s nimi libovolně nakládat. Jakmile ovšem kvantové částice vytvoří hmotu, už se chovají jako hmota. Když vytvoří energii, mají všechny vlastnosti energie. Pokud se hmota pohybuje prostorem nějakou rychlostí, vzniká časový úsek, tedy čas. A samozřejmě naopak. Pokud se hmota pohybuje určitým prostorem po určitou dobu, výsledkem je rychlost. Pokud se hmota pohybuje určitou dobu určitou rychlostí, vytvoří určitý prostor. Pokud se určitým prostorem pohybuje určitý objem kvantových částic jistou rychlostí, přemění se tyto částice na hmotu.
Z toho tedy vyplynulo, mimo jiné, že čas vzniká. Pohyb hmoty prostorem ho vytváří. Jen to, jak my, naše planeta, naše sluneční soustava atd. se pohybuje vesmírem, vytváří náš čas. Když se nějakým způsobem budeme pohybovat výrazně jinou rychlostí, budeme mít i nepatrně odlišný čas.
Všechno se děje najednou. Naše narození, celý náš život i smrt se děje zároveň. Ovšem, jak se pohybujeme, vytvoří se pro nás čas. Tím se náš život rozloží do mnoha let. Když se budeme pohybovat rychleji, budeme žít déle, protože se na to vytvoří víc času. Ale v našem životě se neodehraje ani ň navíc. Všechno se prostě jen bude dít pomaleji. Pomaleji i zestárneme. Když se pak vrátíme k těm, kteří mají na zestárnutí méně času, tak ti jsou už dál a my jsme proti nim mladší. To je ovšem měřitelné až někde u rychlostí světla. Tím, že někdo rychle poběží, neomládne. I v takovém nadzvukovém letadle jsou to absolutně neměřitelné zlomky milisekund.
Příklad:
Když rozsvítíte baterku a zhasnete. Vznikne světelný bod. Všechny světelné paprsky najdete na jednom místě. Když baterce přidáte pohyb, vznikne světelná čára. Paprsky byste našli potom na nějaké přímce a to za sebou v tom pořadí, jak postupně vznikaly. Čím bude pohyb rychlejší, budou paprsky od sebe vzdálenější, ale víc jich nebude.
Když při vzniku vesmíru došlo k „velkému třesku“, byla to vlastně přeměna energie na hmotu. Ta svým pohybem začala vytvářet nejen prostor, ale i čas. Zní to divně, ale nevíme, co vznik vesmíru způsobilo, ale pokud nebyl ještě čas, těžko můžeme používat slovo „před“. To už je totiž vyjádření nějaké posloupnosti událostí v čase. Ale ten se ještě nemusel ani začít tvořit.
Jak dosáhnout hranic vesmíru? Když bychom chtěli dosáhnout hranic vesmíru, potřebovali bychom nějakou hmotu, (sebe nebo sondu) a hodně velkou rychlost a hodně času. Když bychom chtěli ubrat na čase, museli bychom přidat na rychlosti a naopak. Vrátíme se k tomu, že když máme čas a hmotu, která se v tom čase pohybuje nějakou rychlostí, vzniká prostor. A jsme u toho. Čím rychleji a nebo déle poletíme, tím více prostoru tím vytvoříme. Můžeme vytvořit vesmír, prostorově nekonečný? Nemůžeme. Když se pohybuje hmota jistou rychlostí v nějakém prostoru, vzniká čas. Tedy čas, v kterém se náš let uskutečňuje, stále narůstá a let k hranici vesmíru, které jsou dál a dál, se děje pomaleji a pomaleji. Časem nám bude vesmír narůstat o miliardy kilometrů a každý milimetr budeme překonávat miliony let, a přesto se nám bude dále cíl vzdalovat a narůstat čas, tedy snižovat rychlost.
Závěr z toho plyne, že čím budeme usilovněji mířit k hranicím vesmíru, tím budou pro nás dál a dál a tím víc bude pro nás vznikat jejich neexistence a prostorová a časová nekonečnost.
Protože vesmír má rozměr nejenom prostorový, ale i časový. To je důvod, proč vědcům připadá, že se vesmír prostorově rozpíná. To, když měří jen prostor. Vesmír je časoprostorový. Vesmír se nerozpíná. Když výše zmíněný pohybující se světelný bod změříme, naměříme 30 cm. Ale když odečteme pohyb, bude to jen bod. Když od naměřených vzdáleností ve vesmíru odečteme čas, zjistíme, že se nerozpíná.
Všechno se děje zároveň a odstup mezi příčinou a následkem je jen zdání. Toto zdání je způsobeno pohybem hmoty. Pohybující se hmota, v přímé závislosti na své rychlosti, události postupně rozmístí do nějakého časového úseku. Tím lze vysvětlit i množství zdánlivě „nadpřirozených“ jevů. Ale o tom třeba příště.
