V poslední době jsem si s radostí přečetla příspěvky našeho pilného pedagoga Libora F. a také zajímavé články pana Jiřího L. Z ohlasů na ně jsem poznala, že je mezi námi íčkaři dost pedagogů obého pohlaví, a vzpomněla jsem si na báseň starého českého klasika. Tak vám ji milé paní učitelky a milí páni učitelé bývalí i současní posílám k vyvolání úsměvu na vaší tváři.
Můj milý český jinochu, já v srdci svém tě nosím
a proto vřele tebe zde: uč moudrým se být, prosím,
a najdeš-li kde moudrosti řádného učitele,
ty zulíbej ruce, nohy mu, a oddán buď mu cele!
Však přijde-li ti učenec, jenž tak vykládat umí,
že z lidských zdravých rozumů ni stý mu nerozumí,
ty neutrácej chvilenky pro slovní jeho mihoť
a hned ho chytni za ucho a kopni ho a vyhoď!
Při opakovaném čtení mě napadá, že druhá sloka nepasuje jen na pedagogy, ale na "učence" všeho druhu, kterých je v dnešním českém veřejném mediálním prostoru přehršel...
Báseň Jana Nerudy jsem našla v knize Františka Oberpfalcera Krásná, čistá, svatá řeč mateřská z roku 1945.
