Bylo to na Silvestra, už nevím, který to byl rok, ale musím říci, že oslavy Nového roku u nás probíhaly vždy bouřlivě. Naše zlatá maminka byla vždy velmi tolerantní a velmi společenská, a tak jí vůbec nevadilo, že jsem si domů právě na oslavu tohoto Silvestra pozvala pár přátel. Ostatně nebylo to poprvé a ani naposledy, kdy u nás probíhaly podobné dýchánky a to nejen při příležitosti oslav vítání Nového roku.
Pamatuji si na jednu, při které jsme se zavřeli v obývacím pokoji a hráli flašku. Maminka, když to zjistila, tak nás taktně navštívila, že prý bude hrát s námi. Byli jsme z toho rozpačití, ale po chvíli se ukázalo, že je maminka opravdu velmi společenská a kultivovaná dáma a tuto puberťáckou hru dokázala opět převrátit v nezapomenutelný zážitek. Třeba mě a mou kamarádku Táňu poslala na balkon, abychom tam vyly na měsíc, dodnes si pamatuji udivenou sousedku, která kvapně otevřela balkon a vyhlídla, aby zjistila, co se to děje.
A tak i tehdy se pomalu sjížděli kamarádi a přátelé a byl jich opravdu plný byt, takže jsme na přístupové chodbě zřídili i kuřácký koutek, pro milovníky tohoto nešvaru. Byla to chodba standardní velikosti cca 12 m2, bylo tam zrcadlo a dvě malá křesílka a troje dveře. A strašně moc a moc nahulíno, vešlo se tam opravdu dost kuřáků, no co by to bylo za oslavu, kdyby něco neprovedli, že? Takže vzali fixy a namalovali na jedinou volnou stěnu mezi dveřmi obrovskou nádhernou růži a u ní se všichni přítomní podepsali. Růže tam vydržela ještě mnoho let, až do stěhování.
Oslava probíhala jako vždy bouřlivě a pomalu se blížila půlnoc, mezi přáteli byl i můj spolužák a kamarád Jindřich. A měl s sebou i trumpetu, na kterou se prý teprve učí hrát….no tak při půlnočním ohňostroji jsme se všichni přítomní shromáždili na balkoně s prskavkami a začali jsme řvát jako o závod. Sídlištěm se ozývaly petardy a všemožné řvaní a vítání nového roku….no a já jsem přinesla na ten balkon tu Jindřichovu trumpetu….. nechal se chvíli přemlouvat, ale nebylo to tím, že by chtěl na sebe upoutat pozornost, ale bylo opravdu patrné, že se stydí a také se moc bojí, že to ještě prý neumí, že se teprve nesměle učí. Ale byli jsme my ostatní ve velké přesile, a tak mu opravdu nic jiného nezbývalo, než vzít trumpetu a vyloudit pár tónů…
Bylo to tedy nádherné, začali se linout tóny večerky… a jak tak hrál a hrál a opravdu hrál velmi dobře, né že né, tak pomalu utichalo i běsnění oslav i v okolních domech a všichni jako zkoprnělí jenom poslouchali ty libé tóny trubky… Když do úplného ticha na sídlišti dohrál, tak asi po minutě se ozval mohutný potlesk a Jindřich plakal a my všichni také.
Musím říci, že se to pak ještě dlouho tradovalo, že někdo hrál na našem sídlišti na Silvestra večerku na trumpetu a že to bylo slyšet i na velmi vzdáleném sídlišti...
Ještě jednou děkujeme Ti, Jindro.Byl to opravdu nádherný zážitek!
