Dneska máme většinou všude deštivou neděli s datem 21. srpna, léto ukazuje své vrtošivé kousky. Vzpomněla jsem si na situaci před 48 lety.
Tenkrát to byl všední den, měla jsem po maturitě, můj chlapec byl na vojně v Praze - Ruzyni a já jsem chodila na brigádu na poštu v Praze - Ďáblicích. Měla jsem podanou přihlášku na nástavbu, ale díky vzniklé situaci jsem na ni v září nenastoupila.
Bylo ráno, asi půl osmé, a najednou slyším kroky mojí babičky, která bydlela v přízemí. Přišla do pokoje a povídá: "Jituško, vstávej, bude asi válka, přijeli Rusové!"
Překvapením jsem vytřeštila oči, už jsem opravdu nespala a v ten moment mně poprvé v životě naskočil opar. Myslela jsem, že špatně slyším, a říkám: "Babi, co to pleteš, jaký Rusové, snad Němci, a jaká válka? (Přeci ve škole jsme se to tak učili).
Rychle jsem se oblékla, popadla tašky a šla jsem do vsi (tak se u nás říkalo) nakoupit. Doma skoro nic nebylo, jen pár brambor, kousek chleba, trochu mouky. Davové šílenství fungovalo už tehdy = lidi nakupovali jako zběsilí, takže jsem toho moc domů nepřinesla.
S napětím jsme poslouchali přímé zprávy v rozhlase, co všechno se děje v Praze. Najednou hlásili, že jsou zatýkáni lidé, co jsou v KANu a taky odběratelé časopisů, bohužel, už si nepamatuji jejich tituly. Paní vedoucí pošty ale rozhodla, že ty seznamy spálíme, a tak se zatopilo v kamnech a už to jelo.
Táta byl v práci, nedaleko v Avii, v Čakovicích (tam jsem já chodila na SVVŠ). Když se vrátil asi v půl třetí z práce, tak vypadal hodně zděšeně, bylo to 3 roky, co nám umřela maminka, a tak nám hodně pomáhala babička.
První noc byla hrozná, kolem našeho domu, ulicí nahoru k lesu jezdily dlouhé hodiny tanky. Ráno nám, mně a bráchovi , táta řekl, že večer si musíme vedle postele připravit oblečení tak, abychom se mohli rychle obléci, když bychom museli utíkat z domova.
Ta představa ještě dneska ve mně vyvolává nepříjemné vzpomínky.
Ruská vojska byla utábořena na kraji lesa, lidé tam vojákům nosili jídlo a pítí = nechápala jsem tu situaci. Jednou taky u našeho domu zazvonil ruský voják a já otevřela vrátka, vím, že jsem se nebála, možná jen trochu, protože přes rameno měl samopal. Ptal se na cestu, a protože jsem maturovala z ruštiny, tak jsem mu to rusky vysvětlila.
Když jsem o tom potom vyprávěla tátovi, moc mi vyhuboval, viděl samé katastrofické konce.
Nezapomenu hlavně na různé sabotážní akce i hlášky, například:" Běž domů, Ivane, čeká Tě Nataša!"
Co se pak dělo dál, není potřeba vypisovat, pamětníci vědí.
A dočasně umístěná vojska tu setrvala až do roku 1991. Co dodat, přátelé?
Jen ještě taková malá vsuvka: v roce 1973 ke mně přijela na návštěvu kamarádka z Itálie. Přijela na Hlavní nádraží a pěšky jsme šly na Václavské náměstí. Když jsme míjely Národní muzeum, tak povídá: "To je ozobané od holubů?!?" (to bylo od střel).
Dnešní doba není nikterak, co se týká politiky, veselá. Já tomu nerozumím, a tak bych jen na samý závěr chtěla nám všem popřát jen samé pohodové dny, ve zdraví a spokojenosti.
P.S. Omlouvám se, ale nemám z té doby žádnou fotku a nic kopírovat nechci.
