Ty kluku malej
dětství mé,
teskně mi je v myšlenkách.
To už tak člověku bejvá,
když potichu a po špičkách
vkrádá se do času,
kdy věřil tomu,
co se v kině hrálo.
Měl jsi tam svou židli,
v první řadě, abys viděl hodně
a ne málo.
Ta židle vrzla, jak ses kroutil
celej elektrickej
z toho napětí, jestli Vinnetou
proti bandě Rollinse
bude dobrým hráčem.
Ale Vinnetoua zastřelili
a tys šel domů
s pláčem.
A teď jsi velkej
a pláčeš zas,
protože tu židli
už vzal si ďas,
a nápis Kino,
z železa vytepanej,
sežrala zeď i s hmoždinkami.
Tak už to chodí pod hvězdami,
že i domy chřadnou opuštěny
jak sirotci vlkům napospas,
omítky jim nemládnou
a do jejich oken tříská
hulvát čas.
Ale obrazy v mé hlavě neblednou.
Tam za dveřmi bez klíče
páni kluci bez míče
škváru hřiště vyměnili
za prach horké prérie.
A dívky s copy spletenými
a s koleny odřenými
k sobě se tiskly
po dvou do něžné série
a švitořily jak vlaštověnky v pozdním létě
než odletí navždy.
V zakouřeným kinosále
- div se dnešní světe -
před pomačkaným plátnem
pět korun tehdy směnili jsme
za devadesát minut
kolorovaný pravdy.
Ty kluku malej
dětství mé,
kde všude tě člověk nehledá!
Teskně mi je v myšlenkách,
když reflektory zhasnou
a na plátno prach usedá.
(Hommage a Josef Kainar)
