Nedávno jsem se náhodou ocitla na náměstíčku v podhradí středověkého hradu, který se tyčí na ostrohu nad řekou Ohří. Historické budovy se shlukovaly k sobě, jakoby se domlouvaly, jakou otázku položí zvědavcům, kterými jsme bezesporu byly. Školu, kterou jsme hledali, jsme našli snadno, ale její budova, stejně jako slečna, se kterou jsme jednali, budily dojem, jakoby by byly potomky některého z minulých obyvatelů středověkého hradu, k němuž tiše z oken vzhlížely.
Ne náhodou byl na hradě jako dítě vězněn sám Karel IV., ale nezanevřel na něj a za své vlády ho označil za takzvaný nezcizitelný hrad, podobně jako Karlštejn. Na hradě se psaly dějiny, nelze tady zmiňovat úplně všechny podrobnosti historie tohoto českého skvostu, ale přece jenom mi nedá připomenout, že v dobách romantismu tu býval častým hostem J.W.Goethe, který tu také oslavil své 74.narozeniny. Něco nám říkalo, člověče postůj chvíli, ale tlačil nás čas, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu ospalým liduprázdným náměstíčkem, jen jedna paní domlouvala své psí kamarádce, že na ten úřad s ní jít prostě nemůže a musí na ni počkat venku. I tady mají lidi své starosti, prolétlo mi hlavou, prohodili jsme s paní pár slov a pokračovali dále, kolem nesčetných hospod a hospůdek, které lákaly k posezení, ale ojedinělý živý tvor byl téměř vzácností.
V jedné z nich se prý personál seznámil se štábem jednoho z filmů Jamese Bonda, který se tady údajně také natáčel. Na konci náměstí nás zaskočila prodejna našich vietnamských spoluobčanů, skočili jsme rovnýma nohama do přítomnosti a pomalu opouštěli historické centrum. Odcházeli jsme s jedním přáním v srdci, ať je Loket za co chce, chceme se sem ještě jednou vrátit, určitě!
