Ráno raníčko babka vstala a na výlet se oblékala. Dceřin hluchý pes myslel, že se jde ven, tak se nastěhoval ke dveřím a nadšeně vyskakoval na vodítko na věšáku. Neměla jsem to srdce toho psího chudáčka zradit, tak jsem popadla vodítko a šla venčit. Krátce, protože vlak čekat nebude. Po chvíli už jsem doklusala k vysočanskému nádraží. Vypočítáno tip ťop, je 7:35. Olga nastupovala ve Kbelích a měla by tu být v 7:42 a já musím přistoupit k ní a společně budeme pokračovat na Masarykovo nádraží, příjezd v 7:55 – úplně přesně na sraz s případnými dalšími íčkaři. První zádrhel. Na tabuli žádný takový vlak nesvítil. Za nevěřícného propichování světelných písmen a číslic mým ostřížím zrakem začal řvát mobil. No jasně – Olga. A nešťastná málem pláče do telefonu, že je jí to moc líto, ale že o víkendu ten vlak nejede a teď ani neví, jak a kdy se z těch Kbel dostane.
Šla jsem se zeptat paní pokladní, kdy přijíždí vlak od Kbel a zda jede na Masaryka. Prý v 8:03, ale zde se musí vystoupit a na Masaryka jede vlak až v 8:25, bude tam v 8.32. Paráda, to už bude parní mašinka ujíždět k Rakovníku. Ale my to nevzdáme. Volám Olinu, ať sedne na ten vlak a vystoupí ve Vysočanech, že ten výlet přece neodpískáme, dohoníme historický vlak rychlíkem!
Při čekání u okýnka zjišťuji, v kolik jede do Lužné pravidelný vlak a v kolik tam bude. Není to tak strašný rozdíl, rychlíkem tam budeme patnáct minut po historické mašině.
Olga přijíždí přesně dle jízdního řádu. Velké vysočanské vítání a vysvětlení varianty B. Olga jen žasne, jak jsem to tak rychle přeorganizovala. Trápí nás jediné – jestli na nás opravdu někdo na nádraží čekal, jak se rozhodl dál. Jel do Lužné, nebo šel domů? Ale na výlet se krom Olgy nikdo nehlásil, tak proč se trápit. Cesta rychlíkem uběhla při povídání rychle a vystupujem v Lužné. Historický vlak ještě stojí ve stanici a odfukuje hustý štiplavý kouř, všude smrad typický pro všechna nádraží v minulém století. Stroj je v obležení zvědavců, hlavně dětí a fotografů. Pokouším se taky udělat pár fotek, ale začíná krápat. Míříme k muzeu a zde na nás historie dýchne stokrát víc. Těch vysloužilých mašin! Jeden neví, kam dřív koukat a co dřív fotit. Prolézáme depo a obdivujeme exponáty. Zaujme nás presidentský vůz, můžeme do něj nahlédnout přes okna. Zjišťujeme, že už neprší. Začalo nám škručet v bříšku a vítáme jídelní vůz. K naší neradosti je uvnitř vtíravý pach přepáleného fritovacího oleje, což nás od posezení odrazuje. Hlady ale neumřeme, organizátoři na hladovce mysleli, tak je tu několik stánků s teplým i studeným občestvením. Vybíráme si bramboráčky. Po nakrmení ztvrdneme u modelů železnic. Jak malí sledujeme jezdící i stojící vláčky, nádražíčka, chaloupky, doplňky...
Do odjezdu vlaku zpět zbývá ještě spoustu času, jdeme na procházku do lesa. Našly jsme několik bedel, babek, ale nesbíráme je, jen fotíme. Nafotím i pár hub, o kterých si nejsem jista, co jsou zač. Když najdu i pravého hříbka, neodolám a vezmu do batohu. Nadýchané čerstvého podzimního vzduchu jdem opět na zadýmené nádraží. Cestou se ještě stavíme v cukrárně na kafe a malý zákuseček. Pak už sedíme ve vytouženém historickém vláčku. Děti pískající na píšťalky mi lezou na nervy, snad to hodinu vydržím. Historie se opakuje jak při zpáteční cestě z Českého ráje. Najednou stojíme a průvodčí nám sděluje, že je mimořádná událost na trati, že po nucené přestávce pojedeme odklonem.
Za hodinu se vláček pohne. Průvodčí přichází s další informací. Nejedeme odklonem, jedeme po původně plánované trase. Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuju, co jsem slíbil. Konečně přijíždíme s víc než hodinovým zpožděním do Prahy. Já pokračuju do Vysočan, Olga volí cestu domů s dvěma přestupy. Doma prohlížím fotky a deníček, do kterého mi dnes ke třem razítkům připsala Olga, že ji mám příště zase vzít s sebou, se mnou prý pojede klidně i na kraj světa. Uvidíme!
