Už jsem někde psala, že vždycky na podzim alespoň jednou jedeme na houby do Starých Splavů. U nás je v lesích terén jak pro kamzíky a občas si tak i připadáme, a lesy ve Splavech jsou krásně rovné, jehličnaté, nezarostlé a kopec jen sem tam. Většinou jezdím s dcerou, protože ta najde houbu i tam, kde neroste. I když jsme nevěděly, jestli vůbec něco najdeme, dohodly jsme se, že pojedeme v sobotu 22.10.. Vstávat v sobotu v 6.00 je jak za trest, ale ukecala jsem se a vstala. Teploměr ukazoval necelé 4 stupně, tak jsem si pomyslela něco o bláznech a šla vzbudit Terezu.
Od nás je to do Splavů něco kolem 50 km. Celou cestu nás doprovázela mlha a počasí, že by psa nevyhnal. Tomu se totiž říká houbové šílenství, takže takováhle maličkost, jako je skoro mráz, nás opravdu neodradí. Spousta houbařů a i my máme své houbové místo. Je to uprostřed splavských lesů, hned u Mácháče. Aut tam naštěstí moc nebylo, takže minimální konkurence. Po nutných úpravách zevnějšku vedou naše kroky vždycky k jezeru. Tak tomu bylo i v sobotu. Venku bylo všechno možné, jen ne teplo. No řekněte sami, 2,5 stupně Celsia není zrovna ideální na procházku. Nasadily jsme kapuci a čepici a šup k vodě.
A šok. V první chvíli mě napadlo, jestli jsme správně. Ano, byly. Dívám se a dívám a něco mi tam chybí. No jo, vždyť tam není voda. Bylo to takové divné. Tedy, ona tam byla, ale asi o 12 m dál. Viděly jsme to, když se z hladiny zvedlo hejno labutí. Všude bohužel byla hustá mlha, což byla škoda, protože fotit se moc nedalo. Pár fotek jsme ale udělaly. Uši zábly, všude mokro, ale chuť do hledání byla naštěstí větší. Časem se zvedla i ta bílá deka a dokonce svítilo slunce. V lese bylo nádherně, nikde nikdo nehulákal, ptáci zpívali a houby rostly jak pominuté. Vzpomněla jsem si na otázku na chatu o štěstí. Věřili byste tomu, že i plný košík hub přináší tenhle pocit? Protože já jsem byla šťastná.
Zkrátka a dobře. Máchovo jezero bude příští rok zase sloužit svému účelu, protože voda mu po nutných stavebních úpravách bude zase vrácena ( psala Alenka V. na chatu), hub jsme nasbíraly tolik, že se nám pomalu nevešly do kufru auta, a když jsme se po několika hodinách konečně doplazily k autu, bylo vidět, že návštěva lesa nenapadla jen nás, ale spoustu dalších lidiček, kteří mají rádi jen obyčejnou procházku lesem bez cíle, nebo třeba na kolech. Prostě to tam po 14.00 vypadalo jak na Václaváku. Po cestě zpátky nás překvapil dost velký slejvák, tak mi těch turistů bylo docela líto.
A to jsem chtěla napsat jen pár řádků, ale to moc neumím. Prostě se musím o radost podělit a pár slovy to vyjádřit nejde.
