Minulý týden jsem se s kolegyňkou vydala v čase, kterému žertovně říkám „půlhodinka u žlabu“, tedy v čase oběda, do paláce Lucerna. Z deníku Metro jsme totiž vyčetly, že budou pouhá dvě odpoledne zpřístupněny jeho střešní prostory, které nám nabídnou ojedinělé výhledy na naši stověžatou matičku.
Informace, jak se na střechu paláce dostat, nám zajistil poměrně krátký exkurz do kavárny v prvém patře. „Jděte pasáží směrem k východu do ulice Štěpánská, kde po levici uvidíte páternoster, dále jím vyjeďte do 5. poschodí, poté vyběhněte schody do poschodí následujícího, a jste na střeše“, radila nám servírka. Poslechly jsme.
Mezi tím se před výtah nakupilo mnoho nažhavených zvědavců tvořících objemnou frontu. Čekat jsme však z důvodu poledního půlhodinového limitu nemohly. „Jdeme po schodech!“, zazněl povel a už jsme vybíhaly všech 6 nadzemních poschodí (z celkem sedmi), což se vyplatilo. V důsledku malé kapacity kabinky páternosteru se kupící dav v přízemí velmi pomalu mělnil, tudíž na střechu přicházeli milovníci Prahy pozvolna.
Výhled ze členité střechy byl jedinečný. Přestože mračna svou šedí varovala před deštěm, byla natolik kompaktní, že si plula ve větru a nechala nás v překvapivě jasné dohlednosti zkoumat, kterápak je tamta, či támhleta střecha, kopule, věžička. Koukaly jsme do dáli, přezíraly různobarevné střechy a pyšně si připouštěly, jak je Praha překrásná, rozmanitá a hravá. A je česká, je naše.
Příjemně hřejivou českou sounáležitost nám narušily kontrastně smutné pohledy na detaily střechy. Prozrazovaly, jak budova vlekle chátrá, jaký je její neutěšený stav, jak se na ní podepsalo znárodnění z roku 1952 i mediálně rozplizlé spory rodiny Havlů po roce 1991. Asi by dosti posmutněl duchovní otec paláce Lucerna Vácslav Havel (1861 – 1921), stavitelé Josef Čamský a Dobroslav Bezectný anebo akademik Stanislav Bechyně, „gůglo“ mi hlavou.
Cestou zpět jsme s kolegyní trávily svůj „akademický oběd“ po svém, kolegyňka šla tiše a zamyšleně. Já ji kopírovala a soukromě jsem si přála, aby majitelé Lucerny měli sparťanskou vůli rekonstruovat, aby měli štěstí na oduševnělé projekty a citlivé dodavatele v pokoře s dobami minulými i budoucími, a zachránili unikátní železobetonový palác, který, ač k nevíře, měl původně sloužit jako hokejový stadion.
