Tak jsem přešel ze starého cukrovaru silnici a byl jsem na Továrním Dvoře, což bylo hospodářství státního statku o zhruba patnáctistech hektarech. Sousedilo bezprostředně s Rakouskem a asi třetina pozemků byla v hraničním pásmu, tedy za drátěným, dvojitým plotem.
Vedoucí hospodářství mne přijal s radostí a přátelsky. Jeho žena totiž pracovala ve starém cukrovaru na MTZ jako skladnice a vzájemně jsme si rozuměli.
"Tož vítej, je tě tu potřeba. Laďa má něco se zádama a prý je to na delší dobu. Bez mechanizátora bychom se těžko obešli, a tak to převezmeš. Začni v dílnách a pak přejdi na traktoristy. Se všema se znáš, a tak to bude bez problémů".
A také bylo. I oni znali můj problém, někteří měli z mých potíží radost, jiní projevovali účast. Zvládnout tuto funkci byla hračka, i když její použití bylo velmi náročné. Soustavný nedostatek náhradních dílů pro traktory a stroje se řešil úplatky ve formě příslušného počtu sedmiček Vlašského ryzlinku nebo Tramínu, případně i druháku. Pracovní morálka v dílnách byla velmi dobrá s tím, že semtam jsem přišel na nějakou tu fušku a obešel ji se zavřenýma očima, traktoristé byli v práci dobří, sem tam některý zakopl o nějaký ten půllitr piva v pracovní době a v hospodě.
Spolu se mnou pracoval Slávek, který byl rostlinář, čili vedl rostlinou výrobu se vším, co s tím souviselo. A byla to především ruční práce, jednocení cukrovky, výsadba, ošetřování a sklizeň zeleniny a práce na závlahách. Na sýpce pracoval ještě skladník, který byl vlastně pravá ruka vedoucího přes veškeré práce i kolem jeho domácnosti. A to mu dávalo pocit velké důležitosti, takže jeho řeč obvykle začínala: "Já a pan správec...".
I stalo se to, co nikdo nečekal. Jednoho dne můj kolega Slávek zkolaboval, a než jej dovezli do znojemské nemocnice, zemřel. Bylo mu myslím kolem čtyřiceti a byla to rána nejen pro rodinu, ale i pro nás na jeho pracovišti. Na pohřeb jsem šel už s příkazem, že přebírám s okamžitou platností dočasně i úsek rostlinné výroby. O dočasnosti jsem měl jako koneckonců mnoho občanů republiky, svoje mínění a trpce jsem si uvědomoval význam vtipu, že jednotkou dočasnosti je jeden furt. Moje pracovní náplň se zdvojnásobila, výše platu nemohla překročit hranici 2000 Kč. A tak jsem se stal i zelinářem.
Na polích kolem větrolamu a pod závlahou bylo ten rok vysazeno a vlastně už připraveno ke sklizni12 ha okurek nákladaček, 18 ha rajčat a 4 ha papriky. Všechny tyto produkty se sbíraly skoro výhradně ručně, i když v té době byly již t.zv. "babosedy" pro sběr okurek a začínaly kombajny na sklizeň průmyslově zpracovávaných rajčat. Kde vzít těch alespoň čtyřicet pracovnic na sběr, když mistní ženy pracovaly především v živočišné výrobě a chlapy k takové práci nebylo možno dotáhnout ani párem volů? A tak jsme se s panem správcem, jak se mu mimo oficiální příležitosti, kde se soudruhovalo, říkalo, vypravili do chudobných oblastí na Uherskohradišťsku, kde byl počet žen, ochotných tuto práci provádět, nevyčerpatelný. Byli jsme tam dobře zavedeni už proto, že skupina kolem padesáti žen pracovala každé jaro také na jednocení cukrovky. Po sklizni cukrovky jsme do Strání a okolí vozili nákladní auto plné deputátního cukru v ceně 1 Kčs za kilogram, což byl opravdový tahák. A tak byl úspěch náboru předem zajištěn.
Nevěděl jsem, kam prvně skočit. Ale dařilo se a pan správec byl spokojen, méně moje rodina, proto, že mě viděla jen těsně před televizními novinami a mnohdy tak i v neděli. I když byl už v platnosti pětidenní pracovní týden, bylo vyhlašovaných pracovních sobot až až.
A jak to bylo dál? Chvilinku strpení, za týden budu pokračovat.
