Mám ráda všechna roční období, ale pořádná zima se vším všudy je stejně nejkrásnější. Romantika pomalu se snášejících sněhových vloček, třpytivé studeno poletující za oknem pokoje, kde s hrníčkem horkého čaje jen tak sedím a koukám...
Jen vzácně nás obšťastní příchod zimy huňatou peřinkou, která zasype město a bílý příkrov dozdobí větvičky ptačích pařátků, mířících ke krmítkům u lidských obydlí. Největší radostí pro mne je, když opravdu nasněží, umrzlý sníh se nelepí a já konečně vynesu z komory běžky a zamířím k blízkému lesu.
Už asi více než pět roků je v Ostravě o sníh velká bída. Svatý Martin se sice každý rok mihne v kalendáři, zahalen do svého pláště utrousí občas nějakou tu vločku, nechá si polechtat čichové buňky vůní tradiční husí pečínky, ale to je tak všechno. Pocukruje trávníky, sotva zakryje krtčí hromádky....a je pryč! A tak všechny ty nedočkavé lyže, sáňky, boby či snowboardy leží ladem ve svých úkrytech. Stejně jako sáně, které objevil náš soused při generálním úklidu sklepa. Spatřila jsem je v neděli ráno na zahradě. Jsou opravdu historické, stejně jako lyžařské hole z bambusu, které u nich byly zapíchnuté. Odhaduji jejich stáří minimálně na sedmdesát let! Kvalitní ruční výroba, bukové dřevo ohýbané nad parou, kované sanice, již zrezivělé, sedátko s dřevěnou výplní. Pár generací červotočů sáňky dozdobilo dírkovým vzorem...
V duchu vidím zasněžený kopec plný dětí a omladiny, tahají nahoru masívní samochodky. Nasedají na otočené saně, na rukou doma pletené palčáky od maminky, šálu okolo krku a už se odrážejí a saně letem sviští dolů. Zčervenalé tváře ošlehané větrem, výskot a smích, když se sáně převrátí na umrzlé hroudě.
No, řekněte sami, bez Martina, ale hlavně bez sněhu to už nikdy nebude ono. Třeba už vyhynuli i bílí koníci! Mně by nevadilo, kdyby přijel třeba na čtyřkolce, hlavně ať má plné kapsy sněhu a sype a sype a sype...
A kdo by neměl rád bílé Vánoce, které už se nanápadně přibližují v Martinových stopách. Kdo cinkne zlatou podkovou a stane se zázrak vánoční?
