Všichni jsme žili málem čtyřicet let za drátěným plotem a ti, kteří jej měli za humny, mohou povídat. Patřím mezi ně i já. V prostoru kolem státní hranice jsem se v sezoně pohyboval dnes a denně a zážitků bylo nepočítaně.
Kolem Hrušovan nad Jevišovokou vede státní hranice směrem na Mikulov a na druhou stranu směrem na Znojmo. V letech 1952 - 1953 zde byl vytvořen systém zátarasů proti přechodu státní hranice, zejména s Rakouskem a Německem jako součást tzv. Železné opony. Běžný smrtelník si ji nemohl prohlédnout, protože od místa, kde cedule upozorňovala, že vstup do prostoru je zakázán, byla přísně střežena Pohraniční stráží. Nebyla tu pouze Pohraniční stráž, ale i její přisluhovači z řad mistních občanů, organizovaní jako Pomocníci pohraniční stráže. Ti upozorňovali na podezřelý pohyb kolem státní hranice a za svou píli si mohli vysloužit pestrobarevnou placku s pěticípou hvězdou, odznak Vzorného pomocníka pohraniční stráže. Dnes ji mohou prodat do frcu za čtyři stovky a bude na pivo.
Vzniklo tenkrát tzv. hraniční pásmo, široké 4 až 10 km, do nějž byl možný vstup pouze na speciální propustku.
Ploty byly ve skutečnosti tři - první, který byl asi dva metry vysoký, tvořila změť ostnatých drátů. Další plot, výšky 2,5 metru, byl od roku 1953 nabit vysokým napětím 3 000 až 6 000 voltů. Poslední plot sloužil jako zábrana zvěři, aby směrem od hranice nemohla proniknout k nabitému plotu. Pod ploty se nacházelo zorané pásmo o šířce cca 20 m, kde bylo možno snadno nalézt stopy a tedy i místo, kde případný narušitel překonal plot. Mezinárodní stížnosti vedly k tomu, že v roce 1965 bylo vysoké napětí z plotu odstraněno. A v té době jsem se já už před i za dráty s razítkem "Vstup do hraničního povolen" a se speciální propustkou do tzv. zakázaného pásma /mezi státní hranicí a "dráty"/ pohyboval v rámci mého povolání z počátku zcela bez problémů.
Kolem drátů byla zřízena asfaltová cesta, které se říkalo signálka, stejně jako signalizačnímu zařízení, umístěnému mezi prvním a druhým pásmem drátů, které reagovalo na dotek. Strážní budka byla v žargonu špak, samostatně útočící pes Sup, ženijně-technický zátaras vzdáleně připomínal ježka. A co jste všechno nemohli v blízkosti hraničního pásma? Pohybovat se tam v noci, fotografovat a filmovat, provádět zeměměřičské práce, náčrtky krajiny, mapování a hlavně vést rozhovory s cizími státními příslušníky na státní hranici. Nejlepe bylo se mu vyhnout jako čert kříži.
Paradoxem byla skutečnost, že třeba jedna rodina z Hrušovan n.Jev. měla příbuzné jen kilometr od státní hranice v Rakousku a přitom se s nimi nemohla setkat na státní hranici a dostat výjezdní povolení už vůbec ne.
Nahlédněme do konkrétního prostředí, ve kterém jsem žil. Bránu do empírového zámku, kde sídlila až do roku 1986 rota PS, která se pak přesunula blíže ke státní hranici do blízkosti Hrabětic, jsem měl jen pár desítek metrů od domku, ve kterém jsem s rodinou bydlel. Nahlédnout "pod pokličku" dění v rotě nebyl problém. Zámek byl v takovém stavu, že další užívání nebylo možné. Bohužel je v dezolátním stavu dodnes.
Vytvořil jsem si "nástupní prostor" pro zajímavé příhody z tohoto prostředí, a tak vám je příště předložím na internetovém talíři.
