Venda je náš druhý pes, opět pudlík. Filípek byl vlastně dětí, byl to komediant, předváděl své kousky oblečený do šatiček, předváděl kozičku a dožil se ve své smečce šestnácti a půl roku.
Vendíka jsme si přivezli od chovatelky už jako důchodci. Velmi jsme se rozhodovali. Napsali jsme si na papír pro a proti. Sloupec proti byl třikrát delší než sloupec pro. Ale přesto jsme se dohodli a jeli do Písku. Tam se batolila tři štěňátka a jedno oranžově zabarvené se vydrápalo Milanovi na klín. To je Kájínek, řekla paní, vždycky zdrhá ze zahrady nějakou dírou plotě. Starala jsem se o maminku Václavku, tatínek Václav umřel, a tak z Kájínka byl Vendy. Když maminka uviděla štěně, pronesla větu, která vešla do dějin naší rodiny: "Jak to, vždyť máte mě?". Ale Vendíka si zamilovala a často jí dělal společnost. Děti byly dospělé a slíbily, že se o pejska, kdyby bylo třeba, postarají.
První zásada, kterou jsme si určili - nesmí do postele - padla po roce, kdy dostal psinku a navzdory veterinární péči byl jak nešťastné klubíčko chlupů. No, vystonal se a do postele vleze jen výjimečně, když je v cizím prostředí, na pozvání. Pelíšků má bezpočet a spravedlivě střídá obě strany naší postele. Zásadu, že ho nebudeme učit žádným kouskům, hlavně ne "kozičku" - Filip zvedl čumák a vyl méééé - to jsme dodrželi. Za těch dvanáct let si s námi opravdu užil. Je to cestovatel, ve vlaku i v autobusu je spokojený, jen auto rád nemá. Vlastně jsme si kvůli němu vyměnili auto, nafťák za benzín a tišší provoz. Ale asi to nebude autem, spíš nervózní řidičkou. V přenosce nevydrží, vždy se po pár kilometrech vysvobodí. Je to pes lázeňský. V hotelu je ukázněný, neštěká. Má přístup i do jídelny, čeká pod stolem na poslední soustíčko- svou odměnu. Je velmi vstřícný k lidem. Panáčkuje před nimi a říká si o pohlazení. Má rád všechna zvířata i kočky.
Už dvanáct let s námi cestuje. Nejedeme tam, kde psa nechtějí. Dostal se do muzeí, na výstavy, na hrady a zámky, jel lanovkou - kabinkou i na sedačkové. Má svou cestovní tašku. Stačí ji položit na zem a spokojeně si do ní vleze. Ošem chce zvednout, a tak na vlak často čeká zavěšený na klandru, má tři kila, a tak se pronese.
Abych ho jen nechválila, v poslední době začíná být i neposlušný. Dělá, že neslyší, vyštěkává si lepší sousta a přídavek. Asi stárne s námi a už ví, že ho nikam z domu nedáme. Prostě si nás ochočil.
Jsme rádi, že ho máme, díky němu jsme získali mnoho nových přátel, pejskařů. Člověk se snadněji dá do řeči, vždyť když se naši miláčkové očuchávají, hned je důvod k povídání a společné procházce. Teď, když je manžel nemocný , vidím, že péče o psa může být i náročná a unavující. Zároveň burcující k aktivitě, k vycházkám a k vzájemné lásce.
