Místo mého srdce: Malenovice pod Lysou horou

Letos v létě to bude 50 let od chvíle, kdy jsem se setkal se svou budoucí celoživotní láskou. A tím místem mého srdce, které jsme si s mou ženou na celý život oblíbili, je podhůří Lysé hory v Beskydech. Přesněji pak malebné údolí obce Malenovice.
Je to už hodně dávno, kdy jsme se o víkendech či svátcích vydávali „osobákem“ po ose Ostrava – Frýdek-Místek - Frýdlant, dále pak autobusem nebo pěšky do Malenovic (s povinnou zastávkou „na jedno“ v hospodě Na Borové) a pak už po žluté značce kolem satinských vodopádů vzhůru na Lysou! Mnohokrát v mládí jsem ji vyšlapal po všech barvách turistických značek, ale hold, tou nejoblíbenější zůstala ona žlutá trasa, která nemohla minout snad nejznámější horskou hospůdku na úpatí Lysé hory – U Veličků. Když se mi vynořila při mém výšlapu poprvé, domníval jsem se, že je to jedna z oněch dřevěnic, kterých bylo na beskydských svazích posázeno bezpočet. Jenomže poté, co jsem spatřil ony dva velké dřevěné sudy, ve kterých popíjelo lahodný pěnivý mok pár „lysařů“, byl jsem hned doma. A co teprve interiér této stoleté stařešiny! U pultu čepoval usmívající se Venca Velička, u vozembouchu jeho dědeček, kouzelným způsobem doprovázející „štamgasty“ u dubových stolů. Hodně pak záleželo na momentálním počasí, zda naše turistika (nikdy jsem po horách nechodil sám) s cílem Lysá hora skončila již u Veličků, nebo jsme se zde zastavili teprve po zvládnutí jejího vrcholu při zpáteční cestě. Kdo se odtud vracel občerstven několika pivky či štamprličkami dolů kolem Satiny do malenovického údolí, dá mi určitě za pravdu, že se tato krkolomná cesta nemohla obejít bez nějaké té boule či modřiny. Takto se to stalo právě před padesáti lety, když jsem u Veličků poznal svou budoucí ženu Libušku.
Zcela určitě jsem příběh onoho osudového výletu na Lysou vyprávěl i v přítomnosti našeho syna Lukáše. Inspiroval ho totiž později k napsání jedné z kapitol jeho románu Průvodci. Dovolím si blíže popsat „děj a místo činu“ přímo úryvkem z této knihy, v níž pozměnil pouze jména svých rodičů:
„ … Náhody se snadno a drze infiltrují i do programů vykonstruovaných s puntičkářskou přesností, takže v horské chatě, kam přátelé dorazili po žluté značce, čekala překvapení hned dvě. Majitel předpokládal zásobovací auto až k večeru, a pivo se proto stalo pouze vytouženým přeludem. Aby zahnal zděšení, které se do útulné místnosti náhle vplazilo, pohodil ošlehaný horal na stůl alespoň flašku vodky a slíbil svým hostům takzvanou smluvní cenu. Druhým překvapením byl Jindřich. Vpadnul dovnitř v okamžiku, kdy do sebe Lída obracela zbytek druhé štamprle. Jindřich její pozvání ke stolu s vděčností přijal a nevypadalo to, že by měl zvláštní problém s rychlým seznamováním. Stvrdili to panákem vodky, sotva dosedl ke stolu naproti Lídě, takže její nejstarší vzpomínkou na chvíli, kdy spatřila Jindřicha doopravdy zblízka, byla pak rovněž spojena s hřejivým pocitem rozlévajícím se níž a níž celým tělem… Odpoledne v horské chatě slavného jména skončilo opilostí, totálním rozvrácením Liduščiny teorie o nemožnosti prožít cokoli překvapivého v předem naplánovaném cíli - a zamilovaností … bouřlivá chemická reakce jejich duší v kombinaci s vodkou způsobila, že se k sobě už pár hodin po seznámení tiskli jako lidé, kteří potřebují nutně oporu, někoho, koho se mohou držet na křivolaké cestě dolů. Chvílemi se jim to nedařilo, a tak párkrát upadli...“
Z tohoto úryvku by mohl čtenář nabýt domněnky, že naše, u Veličků takto vzniklé budoucí manželství, muselo být nutně poznamenáno po celé období našeho společného života přinejmenším veselým popíjením doma i ve společnosti. Opak je pravdou. Moje žena se už nikdy po svatbě neopila, ba co dím, stala se celoživotní odpůrkyní alkoholu. Zarytým abstinentem se ale přece jen nestala – díky mně!