Člověk nosí v hlavě tolik věcí!
Někdy užitečných, občas zbytečných, stane se, že myšlenka uteče dříve, než ji vyslovím. Dlouze vzpomínám, co jsem dělala minulý týden, píši si poznámky co mě čeká, co jsem komu slíbila a co musím udělat.
Co ale nemusím dlouze lovit v paměti, jsou vzpomínky na místa, kde se mi líbilo a kde jsem byla šťastná. Je jich celá řada, ale úplně nejvíce mám v srdci Prahu, naše hlavní město.
Já jsem se vlastně jela do Prahy narodit. Bylo půl roku po válce, mým rodičům zemřelo první dítě, takže u mne nechtěli nic ponechat náhodě. Začátkem ledna jsem se narodila v porodnici u Apolináře, a pak v krásném pražském kostele byla pokřtěna Vltavou. V rodném listě i občanském průkaze mám navždy zapsáno místo narození PRAHA.
Později jsem tam trávila každé prázdniny. Pražská teta byla velmi obětavá, ale také někdy přísná. Já, venkovské dítě, měla ráda svoji svobodu a občas mi bylo i smutno. Už od deseti let jsem začala jezdit rychlíkem z Moravy sama. Oblečena ve svátečních šatech, v tašce "piclého" králíka a čerstvá vajíčka od našich slepic. Na Hlavním nádraží už mě teta čekala.
Postupně jsem začala město poznávat. Chodily jsme se sestřenicí do ZOO, koupat se do Šárky nebo jen tak k břehům Vltavy, obdivovaly Pražský hrad, navštěvovaly kina, divadla, cirkusy. Ráda jsem jezdila tramvají, i když cesta na Václavák trvala z Dejvic velmi dlouho. Sledovala jsem průvodčího, který štípal lístky a na každé zastávce zazvonil. Tramvaje měly otevřené plošiny a dalo se z nich seskakovat i naskakovat za jízdy. Prošla jsem obchody, zašla do kina Čas, kde běžely neustále dokola krátké filmy, dala si mraženou Polárku, chlebíček v Koruně a opět zpátky do Dejvic. Z dejvického bytu bylo vidět na velké prostranství, kde se každoročně pořádala Matějská pouť. To se mi moc líbilo. Později se atrakce přestěhovaly na Výstaviště a na místě původním se postavily vysokoškolské objekty.
Stále se mi vybavují nové a nové věci. Kdo viděl Klementa Gottwalda, prvního dělnického prezidenta, jak se mu tehdy říkalo? Bylo to asi v roce 1957, kdy jsem šla s tetou podívat se do Mauzolea na vrchu Vítkově. Dopoledne tam nikdo jiný nebyl, jen my dvě si prohlížely Klementa. Vidím to jako dnes, ale nic mi to jaksi neříkalo.
Jak šel čas, slábly návštěvy památek a zájem se přesunul k pražským kavárnám. Tehdy nejoblíbenější v šedesátých letech byla kavárna Vltava, líheň pěveckých talentů. Tancovala jsem za zpěvu Waldemara Matušky, Karla Gotta a doprovodu orchestru Zdeňka Bartáka. Bylo to úžasné!
Praha ve mně zanechala krásné vzpomínky. Dala jsem si kdysi předsevzetí, že tam budu určitě jednou žít.
Nic z toho se ale neuskutečnilo, já zůstala na Moravě.
Do svého rodného města však jezdím i ve svém věku dosti často, ráda, a jsem s ním tak nějak zvláštně a krásně svázaná.
