aneb Jak jsme k nim nedošly.
Dobříň je vesnice u Labe, těsně u Roudnice nad Labem. Není známá jen tím, že se tam narodil básník Josef Hora, ale také tím, že je vyhlášenou lokalitou, kde je na konci zimy bílo, aniž by padal sníh. Je to tím, že Dobříňský háj pokryjí tisíce květů bílých sněženek. Však už jsem o tomto krásném koutku přírody napsala Dobříňský háj plný sněženek. Letos jsem se rozhodla rozdělit o zážitek z pohledu na tuto bílou krásu a pozvala přátele z i60 na výlet za sněženkami.
Datum byl stanoven na čtvrtek 16. března, hodina H rychlík od Prahy v 9.42 hod, rychlík od Ústí nad Labem v 9.48 hod.
Pro mě začala výprava už den předem, protože jsem jako překvapení napekla koláčky.
Z pražského rychlíku nezávisle na sobě vystoupily Zuzka a Ája a překvapeně na sebe hleděly, neb na nádraží se minuly. Další překvapení jsme zažily už společně, protože na nás čekala Jitka Caklová s Alenkou Vávrovou, které mě pozorovaly na nástupišti a hihňaly se a těšily, jak budeme koukat. Měly pravdu. Ústeckým rychlíkem ani jiným způsobem už nedorazil nikdo, takže koláčky zůstaly všechny pro naši pětici.
Výprava začala přidaným bonusem ke sněženkám. Nemohla jsem je přece připravit o jiné bílé nadělení, tentokrát bledulové. Určitě jste si už vloni přečetli o tom, že je Bledulí ráj, pístecký háj a tento háj je také kousíček od Roudnice. Zajely jsme tedy nejprve tam. "Účastnice zájezdu" nevěřícně zíraly na nekonečný bílý podrost v lese a bály se šlápnout. Bledule jsou v plném květu a jsou prostřídány modrými ladoňkami vídeňskými. Probudil se už i medvědí česnek a čeká, až mu uvolní místo. Boty žluté od pylu z bledulí jsme měly všechny.
Po návratu do Roudnice jsme vyrazily podle Labe směrem na Dobříň. Doprovázely nás labutě, zvyklé na příděl potravy od lidí. Asi na poloviční cestě k Dobříni jsem vybalila termosku s kafem a odhalila, co to nesu v krabici. Nikdo si nestěžoval a krabice se rychle vyprazdňovala, tak doufám, že koláčky chutnaly. Rozfoukal se pak dosti nepříjemný větřík a tu padl návrh v zájmu zachování zdraví přeložit cestu za sněženkami na příští rok a výpravu ukončit. Vždyť už jsme měly za sebou bledule.
Vrátily jsme se do města a nalezly azyl v Zámecké hospůdce, kde se výborně vaří. Pěkně za větrem jsme si mohly sfouknout pěnu z piva. Protože do odjezdu vlaku ku Praze zbýval ještě nějaký čas, prošly jsme se městem a výpravu zakončily U Wágnerů, kde dávají s sebou domů kulajdu. Viď, Zuzko.
Tak zase za rok na shledanou. Tentokrát sněženky určitě budou.
