Nekultura alkoholu

Včera jsem četl článek na psychologii.cz „Kultura alkoholu“, který ve své podstatě lidi „uspává“, protože silně zobecňuje přítomnost fenoménu alkohol. A vzhledem k tomu, že jsem již osmý rok čistý, nezávislý na chlastu, uvádím zde svůj střízlivý názor z vlastních celoživotních zkušeností.
V jednom bodě se s článkem ztotožňuji. „Chlapů ubývá.“ Není to jen o fyzické síle. Je to vlastně o duševní rovnováze, v které se střetávají všechny životní energie. Neubráním se srovnání s rokem 1976, kdy jsem bydlel v osadě Želivec u Zruče nad Sázavou. Bylo tam 42 chaloupek, jedna cesta tam a ta samá zpět. Na návsi rybníček, nad rybníčkem kopeček, a na kopečku Hospůdka. Měla sklep ve skále na úrovni rybníku, a tak se pivo čepovalo na jeden zátah. Jako křen. Není co dodat.
Hospoda v té době fungovala jako místní informační centrum. Nikdo neměl všechno, každý měl něco, protože něco uměl. A tak si lidé půjčovali nejen nářadí, ale i darovali jeden druhému svůj čas. Celá osada měla tak svého ducha a její život dýchal. Když to někdo s alkoholem přehnal, stal se veřejným terčem posměchu. Ano, tenkrát to byla ještě ostuda. Dnes je to hrdinství.
Já jsem vlastně byl průkopníkem této přeměny. Chlubil jsem se tím, jak jsem byl včera „zřízen pod obraz Boží“. Velmi výstižné označení. A můj návrat do města, moje domnělá anonymita, tomu přidala otáčky, které se pouze stupňovali. Můj život byl jedno velké rozbořené moře. Moje snaha být chlap ve všech bodech přerůstala ve frajeřinu. A z těch dob vím a každému říkám: „Frajeřina, to je dřina.“ Člověk vše sežene, vše zajistí, má úspěšný život. Lidem nevrtá hlavou, jak to má s tím chlastem, věčně v lihu, ale kde na to bere. Smutné zrcadlo, které pijanovi klepe na ramena.
Každý nemá to štěstí, že mu ta bublina, ten fiktivní život, praskne a skončí na dně. Hodně lidí to zvládá celý život a tak vlastně jsou pořád jen fiktivní chlapi. Mě definitivně odradil od alkoholu až čtvrtý životní debakl. Taková je jeho moc a vláda nad člověkem. Je neskutečně velká, silná a pevná. Skoro jak svatá. Vlastně ne skoro. Ona je svatá pro mnoho lidiček.
Fenomén alkoholu není fixe nebo strašák. Je to ničivá umělá životní energie, která nahrazuje, doslova vytlačuje, přirozenou lidskou a vesmírnou životní energii. Ve skutečnosti je člověk mrtvý, ikdyž je živý. V podvědomí střízlivých lidí zůstává, střízlivý odhad, střízlivý názor, střízlivý život. Jen to lidi spojuje. Alkohol lidi pouze rozděluje.
Takže, kde je hranice soudnosti, únosnosti, tolerance. Většinou to je až v rozpadu. Přímo v životě, že něco přestalo fungovat, jak fungovalo, nebo mělo fungovat. A to je smutné. Proto musí, ne „by měla“, být nulová tolerance. Konzumace alkoholu pouze na „vědecké“ úrovni. Pár skleniček a dost. Klasikové říkají. „Alkohol má povznášet, ne utápět.“ Ale to není to pravé ořechové. Protože právě to povznášení je nejlíbivější a Ikarovy pády jsou čistokrevnou zákonitostí.
Senioři a alkohol, to vnímám jako usměvavé téma. Ne proto, že by se pijanové nedožívali vysokého věku. Protože to je lež a mýtus. Ale proto, že tady už začíná fungovat to ověřené, že starý strom nepřesadíš. Mě zachránila životní vitalita, která je o deset let mladší než já. A tak jsem to stihl ještě před šedesátkou. Ale. Po šedesátce to vnímám už jako o hrachu a stěně. Žili jsem, jak jsme žili, a dožíváme právě tak, čím jsme žili. Já jsem byl celý život frajerem, a hodlám jím být dál. Jen jsem vyměnil Prazdroj za skutečný zdroj životní energie.
Člověk chválí své děti, protože v podvědomí chválí sám sebe. Kritika je zcela bezpředmětná. Plodí výčitky, které mohou přerůst v křivdy, krize, deprese. Jak vůči sobě, tak i vůči dětem. Jen osobní změna může být pro všechny přínosem. A pokud máte pocit, že tento článek souvisí s mým prvním článkem Já tělo + Já duše + JÁ bytost, váš pocit je správný. Chlast potřebuje jen tělo. Žádná duše ani bytost ho nepotřebují. Fakt. A pokud máte ještě pocit, že už jste se také přepnuli, přepli nebo i přepili, jako já, na vyšší „level“, tak mi napište. Budu nejšťastnější člověk pod sluncem.