První doba
Bylo jaro 1968. Studovala jsem v prvním ročníku na vysoké škole a užívala si konečně svobodného mládí a společenského života. Západ k nám pronikl i v podobě vysoce populární modelky Twiggy, takže hubené dívky jako já nebyly najednou terčem posměchu, ale málem středem obdivu. Mě ale zajímaly především písničky, které jsme dosud znali většinou jen zprostředkovaně s českými texty. Naučily jsme se se sestrou poslouchat pravidelně Svobodnou Evropu, která se kromě rušených zpráv dala chytit celé odpoledne.
Jednou se mi dostal do ruky jakýsi mezinárodní magazín s nabídkou dát si do něj za celkem únosný poplatek inzerát na seznámení s mladými lidmi s podobnými zájmy v cizině. Problémem byla pouze znalost cizího jazyka. Sestra, která chodila na nepovinnou angličtinu, mi vytvořila jednoduchý inzerát, že mám zájem o moderní hudbu. Ozval se nějaký Holanďan coby zástupce hudebního klubu v Leidenu a chtěl navázat spolupráci s naším klubem. Když jsem mu svou stále ještě slabou němčinou vysvětlila, že nejsem členka žádného klubu, nýbrž jen samotná česká dívka, neodradilo ho to. Začal mi psát také německy, tykal mi a co víc, hned mi poslal zcela bez nároků SP desky. Najednou jsme měly doma Beatles a Rolling Stones a jejich nejslavnější hity. Nemohla jsem tomu ani uvěřit.
Když jsem se v jednom dopise zmínila o povinné bramborové brigádě, Peter van B., jak se ten muž jmenoval, mě politoval, že ví, jaká je to těžká práce, protože v mládí ji musel také často dělat. Následovala má otázka, kolik mu je vlastně let, když vzpomíná na mládí. Bez zdráhání prozradil, že 58. Mohl tedy být věkem pomalu mým dědečkem. Bral mě na dálku málem jako vlastní, psal, že on a jeho žena, která dělá esperanto, hodně cestují, mají rádi lidi bez ohledu na národnost a v duchu myšlenky esperanta by si přáli celosvětový mír a přátelství.
Po 21. srpnu, když jsem se vrátila z předčasně ukončené brigády v NDR, se náš vztah na dálku ještě utužil. Peter nám Čechoslovákům mým prostřednictvím vyjádřil velké sympatie. Poslala jsem mu tehdy vysoce populární Modlitbu Marty Kubišové a neuměle přeložila její text do němčiny. On u nich uspořádal večer solidarity s naším národem, na kterém přítomným přehrál mnou zaslanou píseň. Lidé prý při ní stáli v pozoru jako při hymně. Velmi mě to dojalo. Pak ale mě pohltil vysokoškolský život, stávky a definitivní konec Pražského jara u nás a naše kontakty slábly. Posledním vzkazem od Petera byl pohled odněkud z Jugoslávie, odeslaný a červeně nadepsaný 21. srpna 1969, že na nás se zdejšími lidmi obzvláště v tento den vzpomínají.
Druhá doba
Psal se rok 1979. Už osmým rokem jsem učila němčinu na jazykové škole. Samozřejmě jsem jako většina lidí u nás nemohla jet nikam na Západ. Měla jsem v sobě odjakživa touhu cestovat a poznávat cizí země. Pak jsem se přihlásila do kroužku esperanta. Kromě výuky se esperantský klub věnoval především dopisování s cizinci z celého světa, což byl můj sen. Na schůzky přinášeli členové své dopisy a pohledy z ciziny a informovali se o svých kontaktech navzájem, případně si vyměňovali adresy. Jeden z členů klubu, mimochodem vysokoškolský profesor pedagogiky, kterého jsem znala z fakulty, nám řekl, že si dopisuje s paní z Holandska. Když vyslovil její jméno, hned mi bylo jasné, že jde o manželku mého někdejšího korespondenčního přítele. Po schůzce jsem mu to řekla a dověděla jsem se, že profesor si původně dopisoval s oběma, ale pan Peter van B. právě před nedávnem zemřel. Hodně mě to mrzelo, mohlo to být po těch 10 letech velké překvapení, najednou se takhle přihlásit!
Třetí doba
Jako archivářka jdu jednoho dne hledat na žádost jakéhosi pisatele z Německa do sbírky Zabezpečovacího úřadu SS, který od roku 1944 sídlil v Praze, možný zápis o jeho předkovi. V krabici s písmenem B hledám v abecedně seřazeném personálním materiálu. Najednou držím v ruce dokument a na něm známé jméno, které nelze zaměnit. Pan Peter v. B. mi uchystal poslední překvapení ještě po smrti. Byl to za války holandský esesák.
