Tak už máme po Velikonocích. Děti s rodinami odjely a nám zbyla lednice plná nedojedeného jídla. Strávit však musíme především nové informace, které nám děti sdělily.
Syn dostal pracovní nabídku ze zahraničí. Jako IT manažer by měl rok pracovat pro jednu firmu v Dubaji. Snacha o tom nechce ani slyšet a vnoučci, no vlastně dva puberťáci, už vůbec ne. Mají tu svoje kamarády a myslím, že ten starší i první lásku. Celý víkend se totiž nemohl utrhnout od mobilu a pořád na něm vyťukával esemesky, anebo spíš zprávy přes facebook.
Syn by to místo bral, jednak je to za slušné peníze, ale v jeho kariéře je to prý i "výzva". To je teď asi takový módní termín, všichni mladí stojí před nějakou výzvou, která je láká jako Sirény námořníky. Což o to, my jsme taková lákadla neměli. Výzvě k podpisu červené knížky jsme s mým nejlepším kamarádem odolali...
A tak jsme svátky strávili debatou, co je pro syna a jeho rodinu lepší, snažíce se nemluvit do toho moc, aby snad snacha nepojala podezření, že jim podsouváme nějaké naše řešení. Už jsme se totiž nejednou spálili... Být synem, jel bych, samozřejmě i s rodinou, kluci by si vypilovali angličtinu, snacha by snad nějakou práci také našla, anebo by si prostě rok užívala. Jsou sice asi zajímavější země, ale jak říkal syn, pak může přijít i jiná, atraktivnější destinace, a když nepojede teď, už se nikdy nikam nedostane, což prý tak ve velkých firmách chodí.
To dcera má spíše existenční starosti, ani se nestačila provdat, manžel ji opustil během těhotenství. Po tříleté mateřské dovolené se chtěla vrátit do práce, ale nabídli jí jiné, mnohem míň placené místo, s čímž nesouhlasila. Takže ji budeme muset asi nějakou dobu podporovat. Samozřejmě, je to naše dcera, a jak říkával už můj otec, do hrobu si peníze nevezmem.
Manželka zase nebude pár dní spát, už vidím, jak na nočním stolku leží neurol na uklidnění. Jak se říká, malé děti - malé starosti... Je to u vás také tak?
