Když dnes vidíme děti na ulici si hrát - tedy pokud vůbec vyjdou ven - , nehoní se za míčem, nehrají na schovávanou, neskáčí panáka, ale sedí na lavičce a hledí do mobilů. Buď všichni do jednoho, ale častěji každý do svého. Ty menší děti hrají hry, puberťáci jsou na facebooku. Mobily dostávají od rodičů už prvňáci, ti starší mívají přístroje za tisíce korun. Všichni mobily potřebují, protože veškerá komunikace je mobilní. Děti se mezi sebou nebaví, často se neumějí pořádně vyjádřit, protože používají zkratkovitý jazyk, na který jsou zvyklé z mobilů.
Jak to, že jsme se v mládí dokázali s klukama sejít před domem, aniž bychom se svolávali přes mobily? Prostě jsme si ve škole řekli, že ve tři se sejdeme na plácku, dohodli jsme se, kdo vezme míč, a dvě hodiny jsme čutali. Jak jsme dříve randili? Zase jsme se museli domluvit předem, schůzky jsme nemohli zrušit, abychom jeden na druhého nečekali někde venku v zimě. A když už jsme se sešli, povídali jsme si, řekli jsme si vše, co jsme měli na srdci, a díky tomu jsme se mohli poznat daleko více, než při pouhé chladné komunikaci přes mobilní síť. Byli jsme vedle sebe, dívali se jeden druhému do očí, mohli jsme se dotýkat. Dnes řešíme, zda máme kvalitní „dotykáče“, tedy mobily bez tlačítkové klávesnice, nejlépe ty nejchytřejší, které existují, a úplně nejlépe ty s nakousnutým jablkem.
Když jsme se se spolužáky na vysoké škole domlouvali na pivo, přišli do hospody všichni. Nikdo se neomlouval přes mobil, že přijít nemůže. Dokázali jsme komunikovat bez mobilů v práci, dokázali jsme se s manželkou předem dohodnout, kdo ten den vyzvedne děti ze školy, co nakoupíme, kdo vystojí frontu na banány, když je právě přivezli, kde se potkáme po práci. Uměli jsme vyřešit i nenadálé situace, když jsme museli zůstat v zaměstnání déle, když se nám porouchalo auto apod. Nepanikařili jsme. Pokud nebylo možné zavolat z nejbližší telefonní budky, kamarádi či manželka věděli, že se ozveme hned, jak to bude možné.
Samozřejmě, mobilní telefony usnadňují život, zrychlují komunikaci v práci, často zachraňují životy, když jde doslova o minuty. Na druhou stranu lidé díky mobilním přístrojům hloupnou. Protože se nespoléhají na svou hlavu, ale na svůj mobil – nemusí si pamatovat adresu, najdou si ji v mobilu, neumí hledat v mapách, mají je v mobilu, děti si spolu nehrají, hrají si s mobilem. Díky aplikacím v mobilech najdete nejbližší trasu, obchod, lékárnu, mobilem můžete fotit, platit, nahrávat hovory, překládat texty. A to jsme teprve na začátku. Co bude za deset, dvacet let?
Náš život budou řídit mobily, budou nám určovat, co a kdy máme jíst, co a kde máme nakoupit, co v ten den máme dělat v práci, po práci, kdy se rozmnožovat nebo pomilovat. Všichni budou mít chytré telefony, ale hloupou hlavu. Jsem rád, že jsem zažil dobu bez mobilů.
