Když moje vnučka získala cenu Miss Čarodějnice a donesla si domů krásné koště, přenesla jsem se opět o pár let zpátky.
Pálili jsme čarodějnice každý rok, jen se z toho nedělala taková komerční záležitost. Nekonaly se žádné atrakce, stánky s občerstvením a tím i vytahování peněz z kapes rodičů. Já si vzala na sebe tepláky, koště do ruky, napila se přímo z vodovodního kohoutku a šlo se. U drnovického hřiště na loučce byla zapálena hranice. Napálili jsme košťata v ohni a házeli do prostoru. Na večerním nebi to byla nádhera a ani žádný hasič nestál poblíž. Nebylo třeba, já v dětství nepamatuji jeden jediný požár, a to ani ten čarodějnický.
Každý rok hledím s úžasem na rozkvetlé stromy a říkám si: „Jaká to krása!“ Jako by před tím nikdy stromy nekvetly. Kvetly, a jak! Dnes se sice jaro občas ozývá o něco dříve, někdy zase o moc později, ale to už nás nepřekvapuje. Tenkrát to ale bylo tak, jak má být, a pod silnicí „kvetlo všechno, ale pravšechno,“ jak to již v Broučcích popsal pan Karafiát.
Chci se zmínit o jednom zvyku, který se dochoval až dodnes, a to je stavění májky.
První den v květnu už musela stát v každé vesnici krásně nazdobená. Byla učiněna ochranná opatření a rozepsaný hlídací pořádek; největší potupou totiž bylo, když hned druhý den májka zmizela. Prostě z vedlejší vesnice byli chytřejší a šikovnější.
Nejkrásnější byly přípravy. To už několik dní před tím se vyhlédl v lese strom, který chlapi přivezli a začali na něm pracovat. Kmen se krásně ohobloval, větve ořezaly a zůstala jen pěkná koruna. Ta se pak ozdobila barevnými pentlemi a v předvečer Prvního máje se strom postavil. My děti okukovaly, pomáhaly a dobře se bavily. Každé ráno po probuzení jsem rychle utíkala k oknu a kontrolovala, zda ještě stojí. Někdy vydržela dlouho, někdy ji ukradli za pár dní, to když hlídka polevila ve svém konání. Bylo to takové malé dobrodružství, kdo s koho.
Ráno, vyspaní do krásného, prvomájového dne, hurá na oslavu práce!
Dlouho jsme se srocovali dole v dědině, aby pak celý průvod vyrazil v čele s praporem a podobiznami Marxe, Engelse, Lenina a prezidenta, který právě žil. Pěkně za sebou pochodovali pionýři, „ červenokřižačky“ ve stejnokrojích, hasiči, fotbalisté, cvičenci; v rukou mávátka a transparenty. Pak jsme se zapojili do dalšího, většího průvodu a už pochodovali před tribunou, plnou soudruhů. Oni mávali nám, my zase jim a z plna hrdla křičeli: „ Ať žije mír, ať žije Sovětský svaz, se Sovětským svazem na věčné časy!“ Vykřičeli jsme si hlasivky, rychle našli stánky s občerstvením, koupili si žlutou sodovku za 30 haléřů a spokojeni odcházeli opět přes kopec domů se zvědavostí, zda někdo mezitím neukradl naši májku.
Bylo to milé a ještě dnes, když v květnu projíždím nějakou vesnicí a stojí tam májka, jen se tak tiše pro sebe pousměji
