Občas si vyjedu za české hranice, aniž bych byla patřičně jazykově vybavena. Jako samouk jsem si osvojila základy angličtiny, z paměti lovím ruštinu a němčinu. Někdy mi však stačí moje rodná čeština. Jako před několika lety.
Kvůli jakési poruše jsem musela přestoupit na jiné letadlo v Paříži na letišti v Orly. To je velké letiště. Já, nehovořící francouzsky, anglicky jsem v té době uměla asi o dvacet slov více, jsem hledala správné místo odletu. Nervózně jsem spěchala a nemohla se zorientovat. Minuty ubíhaly rychleji, než bylo zdrávo, čas odletu se blížil a já poletovala letištní halou. Pak jsem uviděla letušku ve stejnokroji francouzských aerolinek. S anglickým - plís, this, gejt jsem ukázala letenku a česky sama pro sebe dodala, že mi letadlo letí za chvíli a nevím, kam mám jít. Letuška se usmála a odpověděla: "Jděte rovně, za kavárnou vpravo a tam už číslo brány uvidíte. Jsem z Brna, a do Francie jsem se provdala." Letadlo mi tenkrát neuletělo.
V paměti mi uvízla ještě jedna „jazyková“ příhoda. Navštívila jsem Vigeland park v norském Oslu. Zastavila jsem se u nejobletovanější sochy - vztekajícího se chlapce. Opodál postával Japonec a četl si v nějaké brožuře. Lámanou angličtinou jsem se ho zeptala, zda neví, kde najdu sochu muže s dítětem na zádech. Snažil se mi něco říci, ale jeho angličtině jsem rozuměla asi tak, jako kdyby hovořil svým mateřským jazykem. Vůbec. Polohlasně jsem si česky povzdechla - kdybys tak věděl, že ti nic nerozumím. K mému úžasu reagoval: "Vy gavaritě pa češsky i tože pa rusky?" Přiznal, že studoval v Moskvě a vysvětlil mi, kde sochu najdu. A pak, že svět je velký. Není, je to jen jedna velká vesnice. V Oslu Japonec rusky vysvětluje Češce historii norského parku!
