Čtyři kluci asi kolem 20 let přišli pro zmrzlinu. Jeden byl určitě Polák a další tři, nevím jistě, zda Poláci nebo Češi, si z něho dělali legraci. Asi ho chtěli přivést do trapné situace a čekali, jak z toho vybruslí. Celou dobu naší domluvy z toho měli velikou legraci.
„Proše dvě, na prstech ukázal dvě, miešané.“
„Dvě míchané, a dále?“ Vytřeštil na mne oči a za ním pořádný smích.
Vysvětluji: „Jste čtyři a chcete dvě zmrzliny“ současně na ně ukazuji 4 a 2. Opět smích. „Nie, iba dvě.“ Pokračuji: „Střední?“ a při jeho zděšeném výrazu a smíchu kamarádů dodávám: „L"?
„Ja, L, miešané.“ Zaplatil a já natočila miešané.
Od začátku debaty jsem byla smíchem nakažená, a tak v domnění, že mne chtějí přivést do rozpaků nebo trapné situace, jestli mu budu rozumět, dodávám: „Mne do rozpaků nepřivedete.“ A vesele jsem se bavila.
Když jsem dotočila druhou zmrzlinu, jeden mu něco pošeptal a debata pokračovala. „Ješče raz, vanila L.“
„Ano, prosím, 24 korun.“
Milý mládenec se přehraboval v peněžence s drobnými a povídá: „Pošukam.“
Opět smích, hoši už slzeli a pomalu se svíjeli smíchem. Zvláště, když jsem rovněž se smíchem dodala: „Klidně pošukajtě, já počkám.“
Začervenal se a dodal něco, ve smyslu, že si neuvědomil, co to v češtině znamená, a já silně nakažená smíchem se slzami v očích jen dodala:
„Já jsem vám, hoši říkala, že mne do rozpaků nepřivedete, ani česky ani polsky ani anglicky.“
Zaplatil, dostal zmrzlinu, kterou si vzal další mladík, mimochodem, zjistila jsem, že to byl Čech, a odcházeli. Nevím, zda to byla sázka nebo něco jiného, ale nechali ho v tom pěkně vykoupat. Jenom doufám, že onen mladík z toho nebude mít nějaké následky. Zato já měla celý den výbornou náladu a nezkazil by mi ji ani ten nejprotivnější zákazník, na které ovšem nemám štěstí. A jeden za každou sezónu se dá zvládnout.
