Ani už vlastně nevím, kolik je to let, snad 23, nebo dokonce 24. Ale dnes už, doufám, mohu prozradit něco, co se stalo v době, kdy jsem sloužil na západě Čech jako voják z povolání u jednoho leteckého pluku, vyzbrojeného sovětskou špičkovou nadzvukovou technikou.
Tedy v době, kdy západní hranice byla, alespoň jak hlásala mnohačetná hesla oduševnělých politruků, ˝pevnou hrází socialismu“ a západní revanšisté ve dne i v noci čekali na pokles naší bdělosti a obezřetnosti. Aby k této situaci nikdy nedošlo, byly s pravidelnou nepravidelností vyhlašovány v časných ranních hodinách poplachy, čímž se prověřovala bojová pohotovost vojenských útvarů. Každý z nás měl doma v ložnici do zásuvky nepřetržitě zapojený tzv. svolávač, jakési předpotopní provedení dnešních operátorů, který měl reagovat po vyhlášení poplachu na impulz v energosíti, ale reagoval vždy tak nespolehlivě, v nepravou dobu a na nepravém místě, že jsme pro jistotu měli u letky tzv. ˝telefonního pavouka“, jinými slovy vlastní letkový svolávací systém, spolehlivě zajišťující vzájemné vyrozumění jednotlivých příslušníků letky mezi sebou.
Byl jsem v té době tak říkajíc ˝šťastně ženatý“ a rovněž s pravidelnou nepravidelností dojížděl do Mladé Boleslavi za přítelkyní. Jednou, když už byly vyčerpány skoro všechny záminky a možnosti výmluv, jsem využil svého kamaráda, aby mi ze služby dozorčího pluku brzy ráno zavolal, že je poplach. Stalo se. Já jsem ihned ˝zavolal“ na neexistující číslo dalšímu kolegovi a odjel autem jako na letiště. Aby bylo vše věrohodnější, požádal jsem po natankování u čerpací stanice na pražské výpadovce pumpaře, aby zavolal na mé číslo domů pro ověření systému vyrozumění, že je vyhlášen poplach. Protože bylo běžné, že telefony zvedaly v noci i manželky, ta moje, aby bylo vše v pořádku, pro jistotu zavolala mého dalšího kolegu v pořadí s tím, že byl vyhlášen poplach a já že už jsem odjel na letiště. Potom šlo vše opravdu jako ˝na drátku.“ Díky našemu perfektně promyšlenému a spolehlivému systému vyrozumění v hluboké noci, kdy bylo celé město pohrouženo v klidný a ničím a nikým nerušený spánek, se postupně sjížděli všichni příslušníci naší letky na určené místo 15 km vzdáleného letiště, přestože nástup na plánované noční létání byl toho dne až ve 14.30 hodin odpoledne. Protože jsem byl jediný, kdo se ˝poplachu“ nezúčastnil, bylo všem jasné, odkud vítr fouká!
Určitě si každý z čtenářů dovede představit, jak jsem to za své radovánky od svých ˝bratrů ve zbrani“ schytal. Protože jsme ale byli výborná parta, což ani jinak u tak náročného povolání nešlo, vše se brzy v legraci urovnalo a zůstalo tzv. jen ˝mezi námi děvčaty“. Přesto se tento totalitní supertrapas vždy při náhodném nebo plánovaném setkání dává za všeobecného veselí k dobru!
Napsáno v roce 2008.
