Fanouš Hovorka si před léty splnil svůj dávný sen. Začal psát a umínil si, že jeho kniha se musí objevit na pultech knihkupectví. Knihu napsal, vyšla u soukromého nakladatele, ale na pultech se neobjevila. Potvrdila se stará pravda. Není těžké vyrobit, ale prodat. Prorokoval:,, Tři měsíce jsem knihu psal, čtrnáct dnů kreslil ilustrace a deset let ji budu prodávat!“ Nakladatel totiž dal místo honoráře autorovi čtyři sta knížek. A ty se starej!
Nejprve autor oslovil všechny absolventy železniční průmyslovky, neboť v první polovině knihy píše právě o škole a kantorech. Ve druhé polovině zase humornou formou líčí příběhy ze železniční stanice, kde sloužil polovinu života. Tahle kombinace se ukázala nevhodnou. Veřejnost nezajímají příběhy z jednoho oboru. Těžko bude čtenář hltat příběhy z továrny na šicí stroje, nebo zážitky při brigádě při shrabování listí. Čtenář očekává vzruch, akci, zápletky a neočekávaná řešení. Signalista Valoušek napsal na stavědle z nudy a v pracovní době knihu o plavení se čtyřčlenné party po řece Sázavě. Popsal oba břehy a pečlivě zaznamenal každý nocleh a přípravu stravy. Knihu nabídl do nakladatelství a byl zdvořile odmítnut, neboť popsal sice cestu, ale nepřevrhli se, nebyli okradeni, nezažili ani jedno erotické dobrodružství. Valoušek nakonec opsal na počítači knihu nákladem čtyř výtisků! Autor si musí příhody i vymýšlet a podle práva Licencia poetica je dovoleno i lhát. Fanouš používá toto právo velice zřídka, protože má tolik životních zážitků, že mu postačí na stovky humoristických povídek.
Prodej knížky abiturientům se vydařil a polovina nákladu zmizela celkem rychle.Pak nastal útlum. Fanouš se stal cesťákem s jediným zbožím. Svojí knihou. Měl celkem slušný odbyt, ale část nákladu ne a ne prodat. Nechtěl jít cestou pradědečka Valeriána.
Pradědeček Valerián byl postižen stejnou touhou jako Fanouš. Napsal jako student sbírku básní pod názvem Srdce v tunelu. Jakmile se oženil, utratil skoro celé věno manželky Hermíny na splnění svého snu. Vydal svoji knihu vlastním nákladem. Tu věnoval nejbližším příbuzným. Několik knih pak umístil na pult knihkupectví pana Indry. Ten prodal celkem deset knih různým pánům. Autor v přestrojení koupil všech deset svých knih. Náklad skončil na půdě ve starém kufru. Pradědeček se ale zahojil jako autor jinde. Napsal kovbojský román a vytiskli mu jej v časopise Rodokaps. Jako Will Mac Khiboney zazářil kovbojkou Kamarádi z ranče W!
Jak běžel čas, zásoba knih se tenčila. Čtyřicítka bílých svědků literárního poklesku odolávala v kredenci deset let. Autor kolikrát uvažoval, že zbytek nákladu vhodí do kontejneru, aby mu nepřipomínal marnost prodeje duševního zboží.
Časem se zablýskalo na lepší časy. Fanouš začal psát humoristické povídky. Vybrakoval svoji knihu a přidal další příběhy ze zásoby v šupleti. Na pomoc vzal své paměti. A na Internetu i v novinách začaly jeho povídky vycházet. Přihlásili se zájemci o knihu. Neprodával, ale rozdával.
Dostavila se také paní z muzea ve Valticích. Vrcholem byla ovšem pozvánka na Autorské čtení do knihovny v Hodoníně. Šťastný autor vzal s sebou zbytek nákladu, knihy podepsal a rozdal je všem účastníkům jeho produkce. V přihrádce knihovny zůstala jediná!
Mezitím v prodejně se značkovými parfémy nastala nepochopitelná změna. To, že hlídač musí držet Bobříka mlčení, je pochopitelné. Paní vedoucí i paní zástupkyně to vyžadují právem. Přicházejí mladá děvčata na zkoušku. Většinou si hlídače nevšímají ani v případě že prodejna je prázdná..Bývaly doby, tak před deseti lety, kdy v obchodě byla i legrace. Doba přitvrdila. Děvčata ale za určitou dobu mizí, jako delegáti Kominterny v Moskvě při stalinských čístkách. Jediná z dívek, která se s hlídačem ještě baví, je Gábinka. Gábinka je veselá a šikovná holka, ovládající plynně angličtinu. Anglicky hovoří konečně všechny prodavačky. Fanouše to propouštění štve. Nemůže vidět plačící ženu a pomalu ale jistě se odpor k paní vedoucí stává patologickým. To, že se Gábinka jako jediná ještě vybavuje s dědkem, určitě neuniklo pozornosti paní vedoucí a ostatních děvčat.. Toho dne přišla Gábinka za hlídačem a pravila:,, Tak ve středu přijdu naposledy. Končím, paní vedoucí mi neprodloužila smlouvu.“ Paní vedoucí se najednou vyjevila v mysli hlídače jak Čachtická paní! Vyžívá se v propuštění schopných dívek z neznámého důvodu.
A tu se v roli neúspěšného literáta objevil nápad. Ve středu bude sloužit s Gábinkou při její posední šichtě. Uchopí svoji poslední neprodanou knihu, napíše věnování a předá propuštěné prodavačce. Svoji poslední knihu věnuje po deseti letech dívce, která se s ním jako poslední ještě bavila!
V hlavě dárce však vyvstává neodbytná myšlenka. Tak tohle přineslo zvonění klíči? Vždyť jsme si přivolali drsný kapitalismus devatenáctého století.
