Vypravila jsem na výlet s Věrkou. A kdo je Věrka? Je to jedna z mých nových kamarádek, se kterou jsme se našly v "íčkové" seznamce. Nechci tento portál glorifikovat, protože nečtu všechno, nicméně musím podotknout, že mi pomohl, jak se zdá, najít člověka na stejné vlnové délce.
Obě bydlíme v Praze, a vypravily jsme se do Olomouce. Věrka mě nalákala na Botanickou zahradu s růžemi. Domluvily jsme si itinerář včetně návštěvy zajímavých míst, objednaly jízdenky na pendolino a dva dny před odjezdem s obavami sledovaly předpovědi počasí. Ty nevěstily nic dobrého, jen ochlazení a deště. Nestalo se tak. Celý den nás provázela příjemná teplota, slunce občas vykouklo, občas nás ofoukl větřík a nespadla ani jedna kapka.
Viděly jsme, to jsme si naplánovaly: vstupní cestu výstaviště Flory, Bezručovy a Smetanovy sady, botanickou zahradu se zahradou smyslů a růží, kde nás expozice královny květin vůbec nenadchla. Zřejmě proto, že jsme očekávaly hustě kvetoucí záhony, ale ve skutečnosti na stoncích růží sem tam probleskovala růžová, nažloutlá, oranžová nebo červená barva. A asi kvůli počasí zela zahrada prázdnotou, my dvě byly jedinými návštěvnicemi.
Nebudu nosit dříví do lesa a popisovat pamětihodnosti, o nichž každý zájemce může najít dostatek informací na internetu. Napíši, co nás na naší krátké návštěvě překvapilo kladně i záporně.
Zklamané jsme byly z rozkopaných ulic, památek halících se do lešení a hadrových hávů. Z přeslazených zákusků, i když možná jen v té jedné cukrárně, z přeplněné sklenice ledové kávy, z níž obsah vytékal ještě před zahájením konzumace, a z nedodání ubrousků. Ke kávě, jak by to mělo být běžné, jsme nedostaly decku obyčejné vody, ale měly jsme si zaplatit půllitrovku v plastové lahvi. Odmítly jsme. Nelíbili se nám bezdomovci, kteří nás v uličce vedoucí z Václavského náměstí bez skrupulí oslovili, zda bychom na ně nechtěly přispět, když už jsme v té Olomóci.
Mile nás překvapila čistota v tramvajích a v autobusech, a to nejen brzy dopoledne, ale i odpoledne po půldenním provozu. Ochota a úsměvy každého, nejen těch, kterých jsme se na něco zeptaly. Ulice bez papírků, zbytků potravin, psích hovínek, a to i mimo centrum města. Ale co nás nejvíce zarazilo, bylo chování lidí v prostřecích MHD - neviděly jsme jediného cestujícího s mobilem u ucha. Staří, mladí, hubení, tlustí - nikdo v tramvaji nehrál na mobilu nebo tabletu hry, neposílal esemesky, jednoduše řečeno, neviděly jsme člověka, který by v ruce držel elektronickou vymoženost, bez které se v Praze většina cestujících neobejde. Lidé se na sebe usmívali, kluci školou povinní bez vyzvání pouštěli starší sednout a my jsme se obrazně řečeno štípaly do rukou, zda se nám to nezdá. Nezdálo, jen jsme se utvrdily o pravdivosti přísloví: jiný kraj, jiný mrav.
Den uplynul jako voda v Moravě v Olomouci a ve Vltavě v Praze. Náš první společný celodenní výlet přispěl k našemu bližšímu poznání, prověřil naše schopnosti empatie, pomohl nalézt styčné body, oddělil aktivity bez společného zájmu. Ještě ve vlaku jsme si obě pověděly o místech, která bychom chtěly navštívit: Babiččino údolí, rozhlednu Vrškamýk, Blaník, zříceninu u Senohrab. Předběžně jsme naplánovaly výlet někam na středu 30. srpna. Ještě nevíme, kam, někam do dvou hodin jízdy vlakem z Prahy v kombinaci s krátkou turistickou procházkou. A kdyby se k nám chtěl někdo přidat, každého přivítáme. Když nás bude víc, zažijeme víc zábavy a legrace.
