Tatínka jsem neviděla týden a on mě už netrpělivě vyhlížel. Bylo něco po osmé, stál v recepci hotelu a připadal mi nějaký rozpačitý. Nebylo to prostředí, ve kterém by se cítil dobře a sebejistě. Před časem ale s maminkou slíbili mojí sestře splnit její přání. Ta doba právě nastala.
Sestra byla hodně nemocná. Téměř celé dětství prožila střídavě v nemocnici a sanatoriu. K osmnáctinám si přála konečně vidět Prahu a přespat alespoň jednu noc v hotelu. Rodiči byl vybrán hotel Ambassador.
Já jsem tehdy byla na prázdninách u tety v Praze a měla jsem za rodiči a sestrou přijít do hotelu a vrátit se s nimi vlakem domů.
Bylo mi krásných jedenáct let, trému jsem neznala, a tak jsem vešla do hotelu a sebejistě kráčela za tatínkem.
Jeho pohled se svezl na můj odřený kufřík, ale hlavně na dvě sytě oranžové ploché gumy, které se tehdy používaly na zavařování. Já jsem jim ale dala novou funkci, "opásala" jsem jimi z obou stran své zavazadlo. Nevěřícně na mě hleděl také hotelový portýr u dveří i recepční.
Otec zrudl. Nic jsem nechápala. Chytil mě za ruku a najednou jsme stáli venku před hotelem. Co jsem provedla? Čekala jsem pochvalu za to, jak jsem skvěle vyřešila rozbitý zámek kufru, a teď jsem měla dojem, že se za mne stydí.
Přešli jsme Václavák na protější stranu k Baťovi, tehdy to byl Dům obuvi. Tam mi tatínek koupil nový, o něco větší kufr a ten "zavařený" jsme do něj ukryli a vrátili se do hotelu.
Během cesty jsem se dozvěděla, že sestře není dobře, zůstala na pokoji a spí.
Mým úkolem bylo dělat jí společnost . Rodiče se ještě chtěli před odjezdem domů projít po Praze, a tak byli rádi, že nebude sama.
Sestra stále ještě spala, a tak jsem měla čas prohlédnout si podrobně hotelový pokoj, koupelnu a sledovat oknem lidi na Václaváku. Připadalo mi tehdy úžasné, že v pokoji je i telefon, a pečlivě jsem studovala přiložený seznam čísel, kam je možné se dovolat.
Sestra se probudila, její nevolnost pominula, byla veselá a měla hlad! "Musím se o ni postarat" , řekla jsem si a hned mě napadlo, co udělám! Vytočila jsem na telefonu patřičné číslo a objednala snídani na pokoj pro jednu osobu. Přišlo mi to naprosto jednoduché, stačilo jen uvést číslo pokoje.
Čekání na snídani bylo dlouhé. Chodila jsem se na chodbu několikrát dívat, ale všude byl naprostý klid.
Až konečně! Na druhém konci chodby se objevila ženská postava a blížila se k našemu pokoji. Žena držela v jedné ruce hrnek a ve druhé talíř a na něm cosi. Zrychleným krokem jsem jí šla naproti a se slovy: "to je dobré, děkuju, já už to na pokoj donesu sama" jsem se snažila dotyčné paní hrnek i talíř odebrat. Bránila se a nechápavě na mě koukala.
Nevím, jak by to skončilo, kdyby se právě neotevřely dveře výtahu a z nich vyjel číšník s plným, krásně nazdobeným servírovacím vozíkem. Blesklo mi hlavou: "Tak tohle bude asi ta pravá hotelová snídaně" a přestala jsem se s paní (asi uklizečkou) přetahovat o její svačinu.
Tak to tenkrát měla sestra poprvé a taky asi naposledy v hotelu " snídani na pokoj" .
Jak se tvářil tatínek, když platil účet, nevím, ale prý byl na mě tehdy i maličko pyšný, jak jsem se dobře dokázala o sestru postarat.
S tím, jak to celé bylo doopravdy, jsem se ale nikdy nikomu nepochlubila, to jsem na sebe "práskla" poprvé až dnes vám.
Soutěžní příspěvek - Sledujete magazín i60 delší dobu, ale ještě jste neměli odvahu či příležitost zapojit se aktivně do dění na tomto portálu? Pak oslovujeme právě vás! Buďte aktivní a vyhrajte velkokapacitní flashdisky či přímo tablet Lenovo! Více informací o "Soutěži pro nováčky" včetně jejích pravidel najdete na tomto místě.
