Pod oknem mého pokoje je mateřská škola. Je to starší, hezky udržovaná budova, k níž vede od chodníku za železnou branou cesta, lemovaná po obou stranách zahradou s dětskými hřišti.
Někdy se ráno dívám, jak již v půl sedmé vodí do školky rodiče své děti. Na podzim a v zimě za tmy, za každého počasí. Některé dětičky jim sotva stačí, statečně cupitají, jiné běží radostně napřed. Někdy je doprovázejí starší sourozenci, kteří pak jdou do nedaleké školy. Nebo maminky vezou v kočárcích jejich mladší brášky či sestřičky. Pokud neprší nebo nepadá sníh, hrají si děti dopoledne v zahradě. Ta bližší našemu domu je pro děti menší, ta vzdálenější pro děti větší. Občas pozoruji, jak si hrají na pískovišti, na trávě, na klouzačce a prolézačkách a vesele se honí. Do třetího patra se ke mně nese jejich křik a smích. V půl dvanácté paní učitelky zavelí k odchodu na oběd a pod mým oknem se rozhostí ticho. Když jsem chodila do zaměstnání a jeden den v týdnu pracovala doma, doprovázely dětské hlásky mé psaní textů ze srovnávací pedagogiky.
Na děti se dívám i odpoledne nebo k večeru, když ze školky odcházejí. Některé vesele poskakují, jiné se drží rodičů za ruku. Říkám si, že jim asi vyprávějí, co hezkého za celý den zažily a co se naučily.
Na Den dětí pořádají pro své malé svěřence, jejich rodiče, prarodiče a sourozence paní učitelky slavnost. Hraje hudba, děti soutěží a všichni se dobře baví. Hezká podívaná z okna bývá také při oslavách svátku Halloween, kdy do soumraku svítí vyřezané dýně. Jeden měsíc o prázdninách je pod mým oknem nezvyklé ticho.
Když mě před mnoha lety vedla maminka od zápisu do této školky, radostně jsem vedle ní seskakovala ze schodů a pod vlivem pohádky Sůl nad zlato jsem řekla: „Maminko, já se sem těším jako sůl!“.
