Temná minulost - o té dnes bude řeč.
Ten zámek neměl štěstí na slušného majitele. Tedy zpočátku ano, ale pak se zámek dostal do víru historických událostí a stal se domovem, naštěstí dočasným, rodině Heydrichových.
Na zámku byli kromě Němců a vězněných židovských chlapců taky čeští civilní zaměstnanci a dva psi. Služební vlčáci. A taky kůň. Bílý kůň. O rakvi bude řeč později.
Ti dva psi chodili se svými německými pány po zámeckém parku a budili náležitý respekt, od toho tam konec konců taky byli.
Krásného bílého jezdeckého koně si pořídila Lina Heydrichová až po smrti říšského protektora. Jako správná zámecká paní, jíž se dozajista cítila být, projížděla se po okolí, seděla vzpřímeně na hřbetě svého krásného koně a dolů se nedívala. Jednou se takhle po ránu rozhodla, že si zase vyjede. Štolba vyvedl koně ze stáje na prostor před zámkem, kde byli jako každé ráno nastoupení všichni židovští vězňové. Zámecká paní se vyšvihla do sedla, leč co se nestalo! Kůň se vzepjal a Linu Heydrichovou shodil k nohám nastoupených Židů. To byla tedy potupa pro pyšnou zámeckou madam, ta největší možná! Árijská nadřazená rasa se válí v prachu u nohou špinavých židovských vězňů! Ticho se dalo krájet, jen kůň neklidně podupával. Od té doby Lina Heydrichová na koně nesedla, kůň smutně stál ve stáji a nikdo si netroufal znovu ho osedlat.
V dubnu 1945 zámecká paní Lina Heydrichová opustila zámek a s ní pochopitelně i všichni němečtí vojáci. Na nádvoří zůstali oba služební psi, ve stáji bílý kůň a někde v koutě kovová rakev. Rakev původně patřila Klausovi, mrtvému jedenáctiletému synu zámecké paní. Ta, když byla nucena opustit naši zem, nechala rakev vykopat z hrobu, Klause dala zpopelnit a urnu vzala s sebou. Rakev byla zbytečná.
Do zámku se nastěhovala, taky naštěstí dočasně, Rudá armáda a zámek teprve nyní poznal, zač je toho loket.
Jednoho dne se objevil na cestě před zámeckou branou muž. Chvíli se díval skrz mříže a pak se odvážil vstoupit. Kus dál na konci aleje stál pes. Pán si klekl na koleno a tiše zavolal psí jméno. Pes zpozorněl a pak se rozběhl. Skočil klečícímu pánovi na klín a olizoval mu tvář. Ten pes byl na začátku války zabavený jako služební plemeno a po dlouhých letech si pro něj jeho skutečný pán přišel. Druhý pes takové štěstí neměl. Pro něj si jeho původní majitel nepřišel, a tak jeho konec byl drastický. Prostě ho sežrali. Nemůžu napsat snědli, protože psi se nejedí.
Krásný bílý jezdecký kůň musel po zbytek svého života orat. Zapřažený do opratí se vláčel od rána do večera po poli a nikdo se ho nezastal.
Rakev se válela po zámeckém areálu ještě pár let. Jednoho krásného dne zmizela v tavicí peci a šikovný řemeslník z ní nadělal popelníky s nahou mořskou pannou. No uznejte, milí čtenáři - sběratelé, kdo by nechtěl mít ve své sbírce unikátní popelník z rakve Klause Heydricha, nota bene s nahou mořskou pannou!
Zámek se už nikdy nevzpamatoval. Co nezničila Rudá armáda, to dorazil socialismus. O původní zámecké kráse snad vypovídá jen torzo vstupní brány, kterou hlídá kamenný kanec a medvěd. Osudy lidí jsou většinou známé, ovšem osudy jejich věrných kamarádů málokdy. Natož pak osud jedné nepotřebné rakve. Proto zde přináším jeden z kamínků do mozaiky dějin našeho dolního zámku, z vyprávění pamětnice oněch časů, paní Heleny Vovsové.
