Uplynulý týden jsem se zastavila v obchodním centru. Asi nic neobvyklého, řeknete si. Ale já jsem se tam skutečně zastavila a zůstala stát. Přesvědčila jsem svého pragmatického manžela, že půjdeme na akci Celé Česko zpívá koledy.
Mohla jsem si vybrat zpívání v přírodě, na náměstí, na návsi. Ale já jsem v přírodě stále, tak mě nalákalo teplo a umělá vánoční výzdoba interiéru. (Doma zdobím slámou a sušeným ovocem). Bylo to milé. Bílo zelené vánoční zdobení působilo vkusně, atmosféra byla podbarvená příjemnou hudbou. Usměvavá děvčata rozdávala noty (manžel byl 2x, prý jedny pro mě a jedny pro něj - asi litoval, že nás není víc), skleničku s prosekem v ruce a netrpělivé čekání na 18 hodin. Příznivců vánočních koled bylo tak akorát, pódium pro zpěváčky připravené.
Už první tóny nejzpívanější české koledy Nesem vám noviny, přinesly tu pravou vánoční atmosféru. Čas se zastavil, rozjímání a nostalgie dostaly přednost před nákupy a shonem. Lidé tiše zpívali, sbor dával jednu ladnou koledu za druhou a za mými zády se najednou ozvalo basbarytonové bručení. Otočila jsem se, kdo ruší tu citlivou harmonii, a vidím mého rozněžnělého tvrdého chlapa, jak má v očích lesk a zpívá Ježíšku panáčku, já tě budu kolébati. A pak, že nás nedostanou!
Zkrátka Vánoce Vánoce přicházejí.
