Ke svým padesátým narozeninám jsem si dopřála krásnou cestu na vysněný Island. A právě tady jsem pochopila, kdy nastává ten pravý čas na cestování. V těchto již pokročilých letech jsem byla nejmladší účastnicí onoho zájezdu. Tehdy jsem si uvědomila, že je potřeba být co nejdéle fit a něco si našetřit, abychom ta nejzásadnější putování podnikli právě v důchodu.
Island je krásná země. Někdy barevná jako duha, jindy tajemná jako peklo. A jak už jsem kdysi zmínila, nikde není zelená zelenější, okrová okrovější a černá černější.
Po nekonečně rozsáhlých pláních lemovaných v dáli nekonečnými sopečnými horami a protkanými nekonečně divokými řekami, jsme cestovali autobusem. Žádný luxus, ale funkci plnil. Řidičem byl mladý student, který provozoval svoji vysněnou brigádu stylem - dokud to jede, žijeme. Hurá.
Hurá trvalo ale jen do chvíle, než si autobus o jakýsi sopečný tuf prorazil pneumatiku. V tichu měsíční krajiny, kde nebylo široko daleko žádné stavení, žádná civilizace a žádné spojení se světem, bezradně řidič jenom rozhodil rukama. Z jeho gesta bylo naprosto patrné, že takový závažný defekt nezvládne. Že tam vlastně je jen od toho, aby držel volant, přidával a ubíral plyn a vydělal si nějakou tu kačku na studia. V tu chvíli v tom děsivém tichu stálo mlčky třicet seniorů se zoufalým výrazem v očích. Řidič uhrančivě rentgenoval účastníky zájezdu, kdo by se chopil opravy. A tehdy nastala chvíle pro nás "mladé". Můj muž, zkušený kombajnér, traktorista i učitel autoškoly, věděl, kam sáhnout. Za nesmělé asistence zrudlého mladíka bravurně vyměnil zarezlé kolo, čímž si vysloužil obdiv vyděšené skupiny a standing ovation. Stali jsme se tak populárními účastníky zájezdu a bohužel i středem zájmu. Všichni se na nás usmívali, družili se, takže soukromí vzalo za své.
V té době moje biologické hodiny ještě fungovaly v mladickém režimu, jenom jejich načasování nebylo ideální. Možnost koupat se v termálních pramenech mi byla odepřena, a tak jedna ze zvídavých nových "kamarádek" monitorovala, proč jsem zůstala doma a nekoupu se. Manžel jí vše po pravdě objasnil. Použil k tomu zdánlivě srozumitelný pubertální výraz "přijela teta z Červeného Kostelce" (místo reklamního sloganu - ona má své dny). Již po druhé se paní v jednom týdnu k smrti vyděsila a s neskrývaným údivem ze sebe vyrazila větu: "Sem? Na Island? A jak vás tady našla?".
No, našla.
