To bylo ještě "za totáče", tuším v roce 1985. Odebírali jsme pravidelně týdeník, časopis Svět v obrazech. Líbil se hlavně tatínkovi, ale listovala v něm celá naše rodina, protože v něm bývaly zajímavé články a fotografie z celého světa.
Jednou mě v tom časopise zaujala informace o chystaném setkání malířů amatérů i profesionálů s novináři na rybníku Svět v Třeboni. Zdál se mi to moc hezký nápad a protože jsem měla k malování a výtvarnému umění sympatie, vyplnila jsem přihlášku a poslala ji do redakce. K mému překvapení mi brzy přišla odpověď s pozvánkou na akci. Jen jsem trochu nechápala, je-li to míněno jako recese, nebo vážně.
Ale poslušna instrukcí jsem se začala připravovat. Trochu jsem potrénovala malování, ale hlavně přemýšlela, jak se tam prezentovat. Návštěvníci měli být rozděleni do vesnic. Jednak podle ubytování, ale i co do stylu výtvarného umění. Samozřejmostí bylo i stylové oblečeni obyvatel. Takže pravěká vesnice byla oděna do pytlů a kožešin divé zvěře, ozbrojena klackama a malovala mistrovská díla, ovšem stylem jeskynních maleb, prostě tím, co jim poskytla příroda. Večer si zatančili u táboráku a opekli mamuta, ráno naskákali nahatí do rybníka, neb bylo třeba provést očistu rodu.
Vesnice Renčína - ta byla plná strejců a tetin, přesně podle kreseb pana Renčína, který se akce taky zúčastnil. Vesnice Picassa, do které jsem se přihlásila já, ta zase hýřila abstraktním uměním. Já si ušila dlouhé bílé šaty s barevnými kapsami, do nichž jsem si schovala fixy, a každý, kdo se mi líbil, se na ně mohl podepsat, takže jsem je měla brzy plné podpisů i s věnováním.
Ve vesnici Mikoláše Alše, tam zas byla hejna husitů a rytířů... Kazdá z vesnic se snažila malovat co nejlépe a z děl právě vytvořených byla výstava. Kromě toho se hodně povídalo, zpívalo a smálo. Velkou atrakcí byl i slavnostní průvod městem, v jehož čele jel na koni slavný básník v roli Jana Žižky. Všichni v krojích svých vesnic, vyzbrojeni transparenty, vtipnými pokřiky a svými díly. Večer byl v kulturním domě velký zabavný program s renomovanými umělci. Myslím, že se moc dobře bavili nejen návštěvníci akce a organizátoři, ale i obyvatelé Třeboně.
A proto jsme všichni loudili při loučení - bylo to bezva a bylo by škoda si to nezopakovat. Novináři se pochlapili a příští rok zorganizovali setkání na rybníku Svět znovu. Jen už to nebylo setkání výtvarníků, ale cestovatelů. Kdo z nás rád necestuje a nějakou tu cestu nepodnikl, řekla jsem si a jela zase. A opět se akce moc povedla a já mám dodnes na co vzpomínat. Ještě dlouho jsem si schovávala časopisy s reportážemi z těch setkání, a v jednom z nich byla moje barevná fotka přes celou stranu, ale někam se mi ztratila při stěhovaní.
Hezké vzpomínky ale zůstávají. Škoda, že se už nic podobného neděje.
| Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |
