Se svými žáky - kytaristy se scházím pravidelně jednou týdně. Akordy, písničky - zahrát si, zazpívat, pobavit se. Někdo je nadaný, jiný s kytarou občas bojuje. Někdo je výřečný a mezi kytarovými akordy a zpěvem mi ještě leccos prozradí.
Honzík je čtvrťák. Tmavé vlasy, výrazné oči. Svou výřečností dokáže pořádně překvapit. Nedávno mi při hře zničehonic položil otázku: "Paní učitelko, dají se ještě na kytaru balit holky? (Vida, na co čtvrťák myslí!) Já mám holku, v sobotu k ní půjdu." Ještě mi sdělil, že je dívka ze třetí třídy, taky se učí hrát a rodiče obou dětí se kamarádí. "To víš, Honzo, že se dají pořád s kytarou balit holky, nesedí všechny jen u počítače. Ale musíš umět hrát!"
Pak jsem se snažila udělit Honzovi ještě pár dobře míněných rad: "Procvič si pořádně písničku, co chceš hrát, nacvič si, jak začneš zpívat, ať to ladí s akordy, víš, že se Ti to někdy nepovedlo - ale už ses i v tom zlepšil....".(Honza poslouchal a zatím mlčel. Zřejmě usilovně přemýšlel). "Chce to hrát, hrát, ale k tomu ještě něco!" (Snažila jsem se, aby pochopil, že ke kytaře samozřejmě patří i zpěv). Najednou se Honza rozzářil a s úsměvem a nadšením, s kterým by mohl soupeřit s Tomášem Holým v roli televizního hrdiny Vaška, vyhrkl: "Jo, vím, hrát a balit holky!"
Chytla jsem se za hlavu a obrátila oči kamsi do neurčita. Ach, jo. Honzík mé dobře míněné rady pro "sbalení holky" asi opravdu nikdy potřebovat nebude. Určitě si poradí sám.
