Vdávala jsem se velmi mladá, hned po maturitě. Můj muž byl o tři roky starší. Byli jsme zamilovaní, a tak jsme všechno v naší nové, malé domácnosti dělali spolu včetně vaření. Moc jsme to neuměli, ale já jsem přece jenom byla zkušenější, maminka mne občas k vaření přitáhla, a něco jsem měla proto "okoukané". Vystudovala jsem chemii, a protože v laboratoři se všechno musí dělat podle návodu a předpisu, řekla jsem si, kuchařka je také takový "předepsaný popis práce", tak jsem otevřela svou novou Kuchařku a šla do toho. Vlastně - šli.
Asi týden po svatbě jsme dostali chuť na lívance. To nebude problém, často jsem mamince s pečením lívanců pomáhala. Nalistovali jsme recept na kynuté lívance a zadělali těsto. Těsto si tiše bublalo, což bylo v pořádku, a muž vyndal nový lívanečník, který jsme dostali jako součást celého souboru krásného, lesklého, hliníkového nádobí. O teflonu se nám ani nezdálo, psal se rok 1963.
Na lívanečník jsme nalili olej a přišel první zádrhel- kolik? Hodně nebo málo, to v kuchařce nebylo. Rozhodli jsme se pro střední cestu. Lívance se pekly, olej prskal a nastal druhý zádrhel - nedaly se obrátit na druhou stranu. Trhaly se a trhaly. Zkoušeli jsme všechno možné, více či méně oleje, ale lepší to nebylo. Polospálené trhance nechtěl ani náš pes, znechuceně se odvrátil a odešel z kuchyně. A to žral všechno! Asi po marném hodinovém snažení a vyzkoušení všech možností se nám podařilo upéci asi pět lívanečků velmi pochybné kvality. Vzali jsme si k obědu chleba a přemýšleli, co s tím. Druhý den jsem tu naši lapálii líčila nešťastně mamince a ta se začala smát. Měli jsme nový, nezapečený lívanečník, který se nejdříve musel "zapéct", aby se "ohladil". Půjčila nám svůj starý, který sice nebyl tak hezký, ale zato se na něm daly lívance upéct.
Dnes už na něm nepeču, ale nějak mi "zbyl", asi na památku mých kuchařských začátků.
