V raném dětství jsem si vždy přála být již o něco starší, abych mohla chodit později spát, nosit vysoké podpatky, mít vlastní občanku a posléze i navštěvovat nepřístupné filmy. Prostě spěchala jsem a život se mi vlekl. Maminka mě uklidňovala s tím, že mi život uteče jako voda a že najednou zjistím, že je toho více za mnou, než přede mnou. Nevěřila jsem, mé vlastní stáří se mi zdálo velmi vzdálené, dokonce tak, že jsem se domnívala, že mě se to snad ani nemůže týkat...
Já že budu stará?
Teď už vím,že maminka měla pravdu a že život s přibývajícími léty nabírá na rychlosti. Dnes jen s hlavou otočenou dozadu, přirovnávám život k řece. Je to úžasné souznění. Stejně jako zrod člověka, rodí se i řeka, začínaje malým pramínkem, pak nabírá dalších vod, sílí a mohutní, roste do šíře. Z pramínků je potok, později řeka, která také různě proplouvá krajinou. Tu je klidná, tu bouřlivá, někdy je vyschlá a obnaží se až na dřeň, pak zase zmohutní a hrdě si plyne do dáli. Je plná zákrut a zatáček, dokáže se i rozlítit a vztekle se vzdouvajíce, zaplavuje a ničí, aby se opět zklidnila a nechala unášet ke svému konci.
Jak je její cesta podobná cestě lidské.
Také rosteme a sílíme, nabíráme zkušeností, prodíráme se životem, tu hravě a lehce, jindy těžce, jsme otloukáni, ale přesto jde naše cesta dál. Musíme překonávat překážky, které jsou nám kladeny do cesty, abychom se mohli vydat opět dál, již poučeni a s pokorou...
Jen jedno řece závidím.
Ona ví, kde svého konce dojde, jedna cestička ji jistě zavede do moří, kde bude hýčkána a dál se bude radovat z modré oblohy.
Mě zbývá jen naděje, že možná také, kdoví...
| Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |
