Štědrovečerní ráno bylo zalité sluncem, všude kolem sváteční nálada, jen sněhová peřinka chyběla a kouzlo Vánoc mohlo být dokonalé. Byla jsem šťastná, bezstarostná, snažila se vnímat každý detail kolem sebe. Takové chvíle naprostého uvolnění, odevzdání se okamžiku a splynutí s okolím poznal každý, i když třeba v jiné situaci a uvědomil si je možná mnohem později. Byla jsem volná! Doma jsem měla nazdobenou větvičku stříbrného smrku, kterou mi vnuk již poněkolikáté přinesl na Vánoce. Je z jehličnanu zasazeného mými rodiči v rohu zahrady, kterou milovali, byla splněním jejich skromných představ bohatství, štěstí a rodinné pohody. Ozdobená větev se stala mojí soukromou vánoční tradicí, symbolickým pozváním již nežijících milovaných k svátečnímu stolu.
Příjemnou atmosféru prosincového rána umocnila společnost netrpělivě vyhlížené kamarádky se dvěma westíky. „A bylo nás pět,“ napadlo mě, ale na rozdíl od hrdinů stejnojmenného románu Karla Poláčka, pět holek. Loudaly jsme se parkem, probíraly tajemství ukrytá ve vánočních dárcích a každou chvíli si s kolemjdoucími vzájemně přály šťastné Vánoce.
Později, když jsme podruhé míjely stejné místo, poznamenala přítelkyně překvapeně. „To tu nebylo!“ Ukázala prstem směrem ke stromu kde visel zvoneček. „Zazvoňte si,“ vyzvala mě. Rozhoupala jsem keramického medvídka a ozvalo se zvonivé „ Cinky, linky, cink, cink.“ Byla to příjemná a zároveň tajemná chvilička, kterou jsem si uložila do pořízené fotografie. To pravé překvapení čekalo doma při ukládání záběru do počítače. Přestože byl snímek pořízen za slunného rána, sluncem zářil pouze zvoneček a pozadí zcela potemnělo. Znamení? Možná, ale určitě dobré znamení. Ta zvonivá záhada byla objasněna po několika dnech, když vnuk slavnostně a pyšně oznámil radostnou novinu. Můj zvonivý posel dobrých zpráv měl sukýnku tak myslím, že se v srpnu narodí holka. Kdo ví?
