Odpracoval jsem celkem 50 let! Z toho 10 let ještě přesluhoval. Jak jsem to vůbec přežil?
Co jsem vydělal, to jsem snědl, co jsem snědl, to jsem vydě..l! Nic jsem si do penze neušetřil.
Na poslední pracovní den jsem se těšil, chtěl jsem ho prožít jen s těmi nejlepšími zážitky. Pomazal jsem si tváře pitralonem a těšil se na pozdější polibky mladých spolupracovnic.
Vyšel jsem z bytu a na společné chodbě se probrodil nábytkem venkovských kolonistů Prahy. Ti jsou zvyklí bydlet ve vlastních vilách, přebytečný nábytek tam ukládat do vlastní vilové chodby. V Praze je přistěhovalci přelidněno, bojujeme o každý společný metr. V případě požáru se pak třeba hasiči nedostanou k hořícímu bytu!
Odpadky jsem šel ještě ráno vyhodit dolů do popelnic. Zase tam byla zkáza.
Po obědě jsme se na pracovišti pustili do oslav. Stoly se jídlem a pitím jenom prohýbaly. Polibků jsem dostal přehršli. Popíjeli jsme lepší kořalky a jedli studené lahůdky a dorty. Mluvili jsme všichni najednou, jeden přes druhého. Řev to byl notný
Dostal jsem tuhle nástěnku s mými dřívějšími pracovními fotografiemi. Byla orámována dvěma kartony mnou oblíbených cigaret Camel.
Vyšel jsem si zakouřit ven v nových kalhotách z Vietnamu. Koketně přehodil nožku přes nožku; to už začaly první tragédie! Praskly mi v rozkroku!
Obvykle jsem odcházíval z oslav dříve, tak mi pro jistotu schovali mou koženou bundu. Utekl jsem i bez ní, jen v košili, s velkou bílou nástěnkou po boku. Pospíchal jsem do spořitelny, zaplatit termínovaný poplatek.
Pak jsem se řítil metrem na stanici Sherwood. Bylo už po poledni, a tak tam bylo živo. Na zemi ležel kriminálník a nad ním klečeli dva policisté, v gumových rukavicích ho oplácávali na hlavě a mluvili s ním. Rukavice měli proto, aby je nepokousal a nepozvracel je! Přivolali mu saniťáky s pojízdným křeslem. Nakonec ho jenom postavili na nohy, znečistil by jim třeba i to křeslo. Lékař v rukavicích mu osahal zadní část lebky a vyvedli ho před nádraží, na osluněnou lavičku. Posadili ho na ni a on se štěstím rozezpíval, z té konečně nabyté demokracie. Všichni tiše zmizeli.
Pěšky jsem šel před Sherwoodem parkem, ke stanici tramvaje. Tam panovala pohoda. Jeden trestanec seděl na lavičce a s chutí rukou pojídal čerstvě ogrilované kuřecí stehno. Pomalu kolem něj šel jiný trestanec, vytrhl mu stehno z ruky, zakousl se do něj a pomalou chůzí pokračoval dál, také se usmíval.
Dál jsem se řítil elektrickou tramvají k rodnému Žižkovu. Již druhou stanici se zase něco dělo; vystoupil jsem. Na chodníku, u asi spící Vietnamky, stáli dva policisté, ale ani jeden se ji nepokoušel vzbudit. Spala spánkem spravedlivých. Z rozkroku jí vytékaly břišní obsahy, daleko, až na tramvajové koleje. Snad ty koleje nezrezivěly? Čekali na její odvoz na záchytku.
Před naším činžákem si udělali vesničané piknik, na asfaltovém chodníku. Grilovali kuřata na otevřeném grilu s dřevěným uhlím. Pivo měli postavené na střeše auta. Nějak jsem vše nedomyslel a odcvrnkl hořící nedopalek z terasy dolů. Padl jim rovnou na to kuřecí maso. Byli tak zpumprdlíkovaní, že maso snědli i s mým hořícím vajglem. Asi si libovali, jak dobře uzené je to jejich maso.
Přežil jsem tak poslední pracovní den bez újmy, jen s mnoha rozčarováními, nad tak rychlým úpadkem kdysi kvetoucího města Prahy…
