Z mého vyprávění již znáte srnečka Toníka, sirotka, který přišel o svou maminku, když ji srazil vlak. Fenka Asta ho úplně náhodou našla a přinesla nám ho a my jsme začali řešit, jak ho co nejdříve nakrmit. Tímto můj příběh končil a přiložila jsem fotky, které byly důkazem, že Toník se potřeboval přitulit, pomazlit a vyhledával především děti. A tak jsme si ho adoptovali.
Všichni s napětím sledovali, jak se Toníček bude tvářit na nabídnutou lahvičku s dudlíkem. Sousedka nám přihřála kozí mléko a já se sousedem jsem se toho ujala. Začal s dudlíkem zápasit a mléko teklo vedle. Vzala jsem ho do náruče, přidrželi jsme mu hlavu a pak už hltal, dokud bylo co. Po nakrmení se držel v naší blízkosti a chodil za námi jako pejsek. Blížil se konec víkendu a my jsme odjížděli domů. Sousedé měli prostory, kde Toník ve dne pobíhal na zahradě a na dvoře a na noc ho zavírali do chlívku, který kdysi využívali, ale nyní již nebyl nikým obýván. A fotky, které byly pořizovány v průběhu června a července, dokazují, že Toník rostl jak z vody. Každý týden jsme chodili k nim na zahrádku a při našich sedánkách nás Toník obcházel a vynucoval si pohlazení. Jeden víkend jsme ho dokonce dostali na starosti, protože sousedé odjížděli pryč. Chodila jsem ho s dcerou krmit a dělali jsme mu společnost i s dětmi. Měli jsme i dovolenou, tak jsme si to užívali.
Toník chodil se sousedem na procházky po vesnici, držel se mu u nohou a poslouchal na zavolání. Chodívali jsme o víkendu do místní hospůdky posedět na pivo. Sedávali jsme venku na zahrádce a soused bral Toníka s sebou. Byl to takový mazel, obcházel kolem dokola a nehnul se od nás.
V srpnu se začalo řešit, kam se Toník přemístí. V těchto stísněných prostorách už dále žít nemohl, a kdyby přeskočil plot a utekl, nepřežil by. A samozřejmě v dospělosti jsou srnci agresivní a mohli by i zranit.
Na začátku září jsme odjížděli na dovolenou do Slovinska a během té doby našel Toník nový domov. Přestěhoval se do obory, která byla v blízkosti ústavu sociální péče. Byly zde prostory, kde byla umísťována různá zvířata a klienti tohoto ústavu se o tato zvířata starali. Některá tu dožívala zrovna tak, jako oni.
Když jsme na podzim odjížděli z chalupy na zimu do Prahy, často jsme dostávali zprávy od sousedů, že se má Toník skvěle a je o něj dobře pečováno. Před pěti lety se bohužel zranil a měl natolik pochroumanou nohu, že mu museli ten jeho pestrý život ukončit.
Věřte mi, to je tak nádherný pocit, když se nám to malé stvořeníčko přeměnilo ve statného srnce a právem jsme byli pyšni, že jsme se o to mohli postarat zrovna my. Přiložené fotky jsou důkazem toho, že je tento příběh opravdu nezapomenutelný.
