Letošní zima v Hradci Králové je téměř beze sněhu. Větší než malé množství sněhu napadlo pouze jednou. Když už se lidé na chodníku ve sněhu začali brodit, rozhodla jsem se, že sníh odházím. S pocitem, že to bude dobrá rozcvička i dobrý skutek.
Pod schodama v suterénu jsem objevila zcela nové plastové hrablo. Pracovalo se s ním báječně. Bylo lehoučké a mělo slušný záběr. Už jsem měla téměř hotovo, když se ke vchodu blížila mladá sousedka s asi tříletým Tomáškem. A ten nahlas vykřikl: „Hele ježibaba!“ Kromě nás tří nikdo široko daleko nebyl, ježibaba jsem jasně musela být já.
Hlavou mi proletěla více než třicet let stará vzpomínka. Se svým tehdy také tříletým synem stojím na chodníku před panelákem, přijíždí staré auto a z něj vystupuje s nákupními taškami naše sousedka. Syn se jí zeptá zcela vážným : „Proč jezdíte tou starou rachotinou?“ Kdybych se mohla propadnout do země, tak bych se hned propadla. Tehdy jsem se zmohla jen na omluvné zablekotání a táhla syna domů. Sousedka se bohužel na dlouhou dobu urazila. Z domu jsme se po čase odstěhovali, ale po mnoha letech nás to zaválo v jeden okamžik do stejné čekárny u lékaře. A teprve tam jsme se tomu obě srdečně zasmály. Konečně jsem jí mohla vysvětlit, jak to tehdy vzniklo. Syn se už od malička vyptával na značky aut. Když jsem náhodou nevěděla, tak jsem ho odbývala tím, že je to nějaká stará rachotina. A on to jednou prostě použil.
Najednou se mi to všechno propojilo. Obrátila jsem se na chlapce, který se nechápavě díval na mě i na svou matku. „Viděl jsi pohádku o perníkové chaloupce? Tam má ježibaba přesně takovouhle velkou lopatu.“ Naštěstí jsem to uhodla. Tomáška jsem trochu povozila na lopatě po sněhu, jeho maminka měla zatím čas se trochu vzpamatovat.
Když jsem se vrátila domů, letmo jsem se zkontrolovala v zrcadle. Zatím se mi zdá, že se čarodějnici nepodobám. Ale co kdyby?
