Pampeliška, to je liška,
se svou zlatou hlavičkou,
zahřeje mi srdíčko.
Pampeliška je velice životaschopná. Nejen, že je to důležitá léčivka, ale musím ji obdivovat i pro její drzost a lásku k životu. Dere se na svět ze zákoutí úplně pro růst nevhodného, ale ona vítězí a její zlatá hlavička zazáří i na smetišti, které jí vůbec nedokáže nic ubrat na kráse. Obdivuji ji a miluji. Každý rok čekám, až se rozzáří.
Někdo tvrdí, že je to plevel, a když se mu objeví v pěstěném trávníku, zuřivě ji hubí. Není to ale jednoduché a pampeliška se brání. Její kořeny sahají do velké hloubky, jsou silné a těžko se likvidují. Je zajímavé, že tito chytráci vůbec nevědí, jak jsou i kořeny pampelišky léčivé. Hlavně, že trávník svojí krásou nenarušují.
Ona ale vůbec nedbá na zlobu zahrádkářů, směje se za plotem a snaží se znovu proniknout na jejich zahradu, aby je potěšila. Nezná totiž nenávist.
Pampeliška, jako všechno krásné, nemá dlouhý život. Její krása docela rychle povadá a její krásné zlaté vlásky se mění na šedivé chmýří, které vítr rozfoukává do okolí. Jsou to ale semínka, která nám slibují opět její jarní krásu a znovuzrození.
Tak to je koloběh života. Škoda, že mé šedivé chmýří na hlavě, keré také vítr rozfoukává, nepřinese zrození žádné. Přeji si ale, abych těchto zrození pampelišek zažila ještě v životě co nejvíce.
