Po poznání na vlastní oči dvou světově známých hlavních památek Říma, Kolosea a Vatikánu, jsme padli do postele, a jak se to říká v té pohádce… A spali a spali a spali. Ráno jsme načítali data minimálně půl hodiny, ale nakonec se těla vzpamatovala a už jsme cupitali na stanici metra – směr centrum.
Před stanicí metra nás uvítala s úsměvem vojenská, po zuby ozbrojená, hlídka. Tyhle skupinky vojáků pod stanovým přístřeškem s bojovým vozidlem jsou rozmístěny u všech stanic metra, vstupů do chrámů a muzeí, u autobusových nádraží včetně vlakových. O letišti ani nemluvě. Konečně jsem prožíval jako chlap ten pocit jistoty a bezpečí.
V metru jsme obdivovali zajímavé barevné úpravy souprav metra. Nevím, zda to bylo schválně, nebo to mělo nějaký umělecký význam, ale soupravy na naší trase byly pomalovány celé.
Ale co musím říci, uvnitř žádné nápisy, žádná poškrábaná skla, a hlavně soupravy mají jednu obrovskou výhodu. Na rozdíl od metra v Praze jsou o dost širší, takže v uličkách mezi sedadly se vejde minimálně dvojnásobek lidí, než u nás.
Rozhodli jsme se, že navštívíme jako druhý objekt našeho přepadového komanda hrad, který má zajímavý název, a to Andělský hrad.
Je postaven na počátku přístupové široké pěší ulice, končící na náměstí ve Vatikánu. Dokonce je s ním spojen tajnou chodbou.. Sloužil jako pevnost. Vybrali jsme si ho jako druhou zajímavost, jelikož díky ROMA PASU jsme měli druhý vstup zcela zdarma.
Přešli jsme most a opět díky Roma Pasu jsme nestáli frontu na lístky, a rovnou jsme prošli turniketem do objektu. Netušili jsme, kolik zajímavostí na nás čeká, ale hlavně také kolik schodů a schůdků. Hrad má několik pater, a jako bonus vás nakonec odmění úžasným panoramatickým pohledem z nejvyššího bodu hradu. Díky kruhové hradbě vidíte celý Řím kolem dokola.
Prohlídli jsme si dělové obranné postavení, prošli jsme se vnitřky sálů, jež dýchaly historií. S ohledem na to, že to byl hrad sloužící jako pevnost, interiéry byly stroze vyzdobeny, ale o to zajímavější.
Jen ty schody kdyby nebyly...
Jak jsme pořád s Helíkem koukali na hlavní příchod do hradu přes řeku, nějak jsem si nemohl pomoci, ale ten pohled nám cosi povědomého připomínal z Prahy. Hádejte asi, co. Jen nápověda, prý se používaly vejce. Co to je?....
Vyšli jsme ven plní dojmů, a přes most jsme došli k dalšímu zajímavému místu. Podlouhlému náměstí, jež se v italském jazyku nazývá PIAZZA NAVONA.
Na tomto náměstí jsou umístěny nádherné fontány. Jsou osazeny zajímavými sousošími, a při pohledu na ně si člověk musí uvědomit, jak asi dlouho tu stojí a co hlavně pamatují.
Jsou udržovány, voda je čistá, a vytváří zajímavou zvukovou atmosféru, která po chvíli vyvolala u mě jeden reflex, a už jsme pádili do jedné z mnoha kavárniček po celé délce náměstí. Proč asi? Aby to nebylo tak okaté, svou potřebu jsem zamaskoval tím, že jsme si dali kávu s italskou mlskou.
Kolem nás, ale i po celém náměstí a kolem fontán vystupují pouliční umělci, kejklíři, malíři, dokonce i v kostýmech z dob dávné historie. Náměstí je po obou stranách lemováno minikavárničkami a rychlým občerstvením. Zajímavé je, že venkovní interiéry těchto zařízení ladí s okolními budovami. Žádné křiklavé reklamy, žádné obrázky nabízeného artiklu. Dokonalé sladění s okolím. Uprostřed náměstí je vestavěná, ale o to zajímavější basilika, která vás mile překvapí interiérem.
Na protější straně přes náměstí je Muzeum gladiátorů. No, a jelikož jste asi četli první část našich zážitků, víte, že jsem se jako gladiátor zúčastnil zápasu, což foto dokazuje, takže rozhodně do muzea nepatřím, a proto jsme ho vynechali.
Postáli jsme u fontán, pořídili fota, a vyrazili k vyhlášeným památkám, např. fontána DI TREVI, a dalším...
O tom všem si počtěte v dalším pokračovaní tohoto článku.
