K modré barvě nemám jednoznačný vztah. Někdy se mi líbí, někdy ne. Záleží na mé náladě a na odstínu barvy. Modrého oblečení mám pomálu, spíš doplňky – šálku, šátek. Představa barevných chlebíčků na modrobílém cibulákovém talíři ve mně vyvolává pocit nelibosti. Líbí se mi ale modrotisk. Proto jsem se šla podívat na stejnojmennou výstavu do Národopisného muzea.
Výstava je situována pouze v jedné místnosti, k vidění je toho ale hodně. Představuje modrotisk jako významný kulturní fenomén, který v průběhu staletí dosáhl na československém území nesmírné rozmanitosti a bohatosti projevu. V roce 2017 byla technologie výroby modrotisku státy střední Evropy nominována na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.
V podtitulu výstavy je uvedeno Tradiční a netradiční. Záměrem autorů je poukázat na mylné, či lépe, zúžené chápání modrotisků velkou částí veřejnosti. Autoři konstatují, že „na tradičnost a netradičnost modrotisku lze pohlížet z hlediska historického, jako na tkaninu vzniklou v tradičních dílnách pro potřeby venkovských a městských obyvatel, či jako na látku s moderními dezény určenou pro novodobé účely.“ Široká veřejnost však považuje za modrotisk „tisky s drobnými bílými vzory na modrém podkladě, které se nosí k valašskému kroji, jsou vhodné pro vybavení interiéru chalup či na výrobu dekoračních předmětů. Neuvědomuje si přitom, že se jedná o pouhý výsek ze široké škály modrotiskových motivů a způsobů zpracování. Drobné bílé vzory se začaly zhotovovat ve druhé polovině 19. století ve snaze o urychlení výroby, kdy v Čechách, Německu a Rakousku převládly nad motivy staršími.“ To, zda považujeme modrotisk za tradiční, nebo netradiční, tedy nezávisí na jeho stáří, ale na tvůrčím uchopení.
Vám, kteří to nemáte na Smíchov daleko, doporučuji výstavu navštívit. Příjemný zážitek si pak můžete prodloužit posezením v půvabné cukrárně muzea s výhledem do krásné zahrady. Máte čas až do 9. září. A vám ostatním snad přijdou vhod mé fotky.
Citováno z webové stránky výstavy.
