Nedávno jsem četla informaci, že dle nějaké studie nás bude v roce 2050 devět miliard a mimo jiné se lidstvo bude muset živit potravinami z hmyzí říše. Již dnes má minimálně dvě miliardy lidí ve svém jídelníčku různé brouky, housenky, motýly. Pro většinu Středoevropanů docela exotické potraviny. A už je to tady. Víte, že takový obyčejný moučný červ je vlastně stejné maso jako třeba kuřecí prsíčka? Stejné možná ne, ale je to „prý“ maso. No, abych pravdu řekla, tak mě o tom nikdo nepřesvědčí.
Ale dokonce je na to zákon a je to tak v celé EU. Z cvrčků se bude dělat i cvrččí mouka, péct laskominy a podobně. Vláda připravuje novelu veterinárního zákona a i u nás se tak stává jedlý hmyz od roku 2018 zcela legální potravinou nového typu. Hmyz = standardní hospodářské zvíře. Brr.
S nostalgií pamětníci vzpomínají na dobu, kdy i v jejich ulici byl třeba pekař, řezník? Pekař věděl, že vám ráno má dát do papírového pytlíku dva slané rohlíky nebo naopak sladké loupáky, řezník zase, že máte rádi libovoučké masíčko, ale přesto vás vždycky ukecal na kousek pěkně prorostlého bůčku se slovy "Paninko, vy ale máte krásně zelená kukadla." Mohl člověk odolat a ten bůček nekoupit?
S lítostí vzpomínám na voňavý pekařský stánek na starém autobusovém nádraží v našem městě. Ráno, když se lidé sjížděli autobusy na ranní směnu, vonělo pečivo celým autobusákem. Poctivě čerstvě upečené, žádný zmrazený polotovar. A ta chuť křupavých rohlíků posypaných solí. A většinou byly ještě teplé. Na to se prostě nedá zapomenout!
Zřejmě přijde doba, kdy si necháme navážit půl kila nějakých červíků a doma je hodíme na pánev, přidáme přiměřeně koření a chilli papriček a večeře bude hotová. Děkuji, ale nějak mě přešla chuť.
V naší uspěchané době je matička Země docela dost přelidněná. A bude hůř. Ale - světe div se - přece máme k sobě dál. Prodavačka v supermarketu si stěží bude pamatovat vaši tvář, natož aby věděla, co máte rádi k snídani. Loupáky či rohlíky si do pytlíku naházíte sami, voňavé nejsou - spíš takové gumové.
Maso si koupíte v studeném regálu a je každému jedno, po čem sáhnete. A každému bude fuk, jestli to je maso z mladého býka a nebo to „nové maso“ z brouka Pytlíka. Na internetu si objednáte šaty, boty, lednici, bio potraviny. Vše vám přiveze neosobní řidič dopravní služby. Ani vy ani on si za půl hodiny nevzpomenete, jak kdo vypadal.
A co teprve, když vás skřípne nějaká nemoc? Vypadá to, že zcela v nenávratnu je doba rodinných lékařů a pomalu nastává čas, kdy hrana zvoní i „obyčejným“ obvoďákům. Obvoďákům, kteří sice byli utahaní věčnými chřipkami, kašlem, tu a tam žlučníkem nebo žaludečním vředem. Obvoďákům, kteří však věděli jen při pohledu na pacienta, že pani Vokurková má cukrovku, pan Vomáčka vysoký tlak a tomu holomkovi od sousedů se jen nechce do práce. Už to nemusí být konkrétní obvodní lékař, pod jeho jménem se skrývá celá firma. A tak jednou na židli obvoďáka máte doktorku P., pak zase doktora – já nevím jak – pomalu při každé návštěvě jíný doktor. Je dobrý? Je špatný? No, to nevím. Ale co vím určitě, je to, že zase mají lidé k sobě o něco dál.
