Když přijedu do Brna, mluvím za chvilku hantecem, v rakouských Alpách nasadím němčině tyrolský přízvuk a „slovenčinu“ jsem kdysi taky docela slušně ovládala. Slovensko bylo často místem naší dovolené. Tatry, Oravská přehrada, Donovaly… Jezdili jsme tam kdysi dávno s rodiči stanovat. Běhali jsme s bratrem po lese a sbírali čučoriedky. To slovo má pro mě kouzlo dětských vzpomínek.
Jako dospělá, leč ještě hodně mladá, jsem pak na Slovensku prožila několik divadelních festivalů, natáčecích dní i doprovodných lásek… Od jedné z nich mám už notně zažloutlou Slovenskou kuchárku. Netušila jsem, že prvky slovenské kuchyně se budou prolínat i do mého současného života. Řada mých oblíbených receptů má kořeny právě na Slovensku..
Je docela zábavné, jak si pořád dokola Češi a Slováci vyjasňují zažité pojmy. A zdaleka nejen v oblasti gastronomie. Takový drevokocúr má u nás dokonce své zařazení. Patří mezi tak zvané „jazykové anekdoty“ a vznik tohoto pseudoslovenského výrazu pro veverku je připisován hned několika českým komikům – Jiřímu Sovákovi, Vladimíru Menšíkovi, ale i Marianu Labudovi. Bocian je rovněž mezi Čechy velmi oblíbená hádanka. Ale to je na rozdíl od drevokocúra skutečný slovenský výraz pro čápa. Některé výrazy si ale pořád pleteme. Například slovenská kapusta je české zelí. Tudíž pikantní slovenská zelňačka je kapustnica. Naše kapusta je po slovensky kél. A když si na Slovensku objednáte vyprážanú bravčovú pečeň, tak žádnou pečeni nedostanete, protože vám přinesou smažená vepřová játra. A hlavně lekvár ani masť nežádejte v lékárně, protože na povidla a sádlo vám žádný lekár recept nenapíše…
My dříve narození jsme si slovenštinu ještě uchovali jakžtakž v paměti, ale pro naše vnoučata je to vedle angličtiny další cizí jazyk. I když na druhou stranu – Slováků žije dnes v Čechách tolik, že se s tím další generace určitě zase srovná.
Tak pekné vzťahy aj na východ od Břeclavi praje
