Osamělost je emoce a tvrzení, že pocitem osamělosti nejvíce trpí senioři je mýtem. Osamělost provází některé lidi od dětství, jiné dlouhodobě ve vztahu nebo po ztrátě životního partnera a každý jedinec s ní bojuje jinak bez ohledu na věk.
Prošla jsem všemi zmíněnými případy. Po delší době v důchodu jsem začala postrádat emocionální spojení s okolním prostředím. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem reklamy plné veselých mladých lidí plácajících se po ramenou, televize nabízela filmy plné vzájemné lásky a pochopení, internet předkládal zaručené rady jak zatočit s osamělostí, a tak jsem se jednoho dne rozhodla skoncovat s nepříjemnými stavy. Poprosila jsem vnuka, aby mě dovezl do útulku, ve kterém byla moje internetová favoritka, pocitově nejvhodnější terapeutka proti mé samotě. Návštěva zařízení pro opuštěná zvířata nebyla příjemná, ale vytouženou společnici jsem si po hodině vezla domů.
Čikina byla dlouho vystresovaná a na nové prostředí si začala zvykat až po třech týdnech vzájemného trápení. Nesnášela jízdu autem. V té době jsem musela jezdit za maminkou, která potřebovala moji péči a pokaždé jsme cestu protrpěly. Maminka byla v pokročilém věku, již apatická k vnějším podnětům, ale Čikina dokázala nemožné. Na několik měsíců ji vrátila zpět do reality. Tak jsme dva roky žily všechny tři v relativní pohodě až canisterapie ztratila svoji moc a já další milovanou bytost.
Zůstaly jsme samy, ale ne osamělé. Při každodenních procházkách potkáváme zajímavé lidi, prožíváme malá dobrodružství, sledujeme změny ve svém okolí. Staly jsme se jeho aktivní součástí.
