Loňské léto, nádherné čtvrteční ráno pod řeckým sluncem.
Pluji Egejským mořem z Kréty směrem k romantickému ostrovu Santorini. Mám před sebou celodenní výlet, na který mě vyslal můj muž… Nikdy bych nevěřila, že mi udělá takovou nabídku uprostřed týdenní dovolené s vnoučaty, která zlobí trochu víc než loni. V situaci, kdy už chvílemi ani on sám nezvládá Adamovu nastupující pubertu a nezkrotnou divokost Lindy. Prostě mi chtěl najednou udělat radost po smutné události v mojí rodině. Přijímám ten dar s pokorou…
Na lodi je každý s někým, jen já sama se sebou. Vůbec nic nemusím. A všechno můžu. Nemusím klást žádné otázky ani na ně odpovídat. Zvuky dětského křiku se mě netýkají. A hlavně mě nikdo nenutí všechno zaznamenávat a posílat fotky z mobilu. Užívám si každou vteřinu samoty uprostřed davu, který si plavbu průzračnými vlnami krátí jednotně upřeným pohledem do svých magických přístrojů v ruce…
Ostrov Santorini je úplně jiný než všechny ostatní řecké ostrovy. Jeho kouzlo je však bohužel nenávratně narušeno masovou turistikou. Bělostná stavení nalepená jako ptačí hnízda na strmých skaliskách a úchvatný pohled přes typické modré kopule sem lákají turisty z celého světa. Ti se prodírají uzounkými uličkami, plnými předražených suvenýrů a luxusních módních značek, všichni s mobily na selfie-tyčích nad hlavou…
Jakmile příroda vytvoří nějaký zázrak, člověk z něj dříve či později udělá byznys. Chápu, všichni chtějí vidět krásná místa na Zemi, včetně mě. Ale mocná ruka trhu sahá nepřiměřeně daleko. Například pověstné řecké frappé jsem bez předchozí konzumace jídla nedostala. Pokud ano, pak jen u vyhrazených stolů bez možnosti výhledu. Stejně tak nelze uniknout před technickým pokrokem.
Na mobilu nejsou závislá jen naše vnoučata. Zrak do něj nepřetržitě zapíchnutý má dnes téměř každý, napříč věkovým spektrem. A mně to všechno nějak bere radost z cestování. Proto se čím dál častěji upínám ke všemu, co mi bylo blízké a příjemné, ale co už se nikdy nevrátí.
Třeba dovolená bez mobilu.
Jen si nejsem jistá, že mi právě tohle pomůže k radosti…
Z deníku nepřizpůsobivé babičky vybrala
HŠ.
