Díky němu jsem pak v šestnácti složila státnicí z němčiny a dodnes na něj s vděčností za tu odvahu vzpomínám. Jeho zásluhou mohu být nejenom víckrát člověkem, ale taky zažít přátelství, které trvá už třetí generaci. Znali jsme se z jedné návštěvy v rámci mezinárodního autoklubu značky Renault. Vlastnili jsme tehdy model R4CV – možná si na něj vzpomínáte, takový legrační brouček to byl…
Když tenkrát přijeli členové Renaultklubu z Freiburgu poprvé k nám do Brna, rozebrali si je a ubytovali místní členové klubu ve svých domovech. Tatínek si kvůli mně vyhlédl manžele s dcerou jen o něco starší, než jsem byla já. Měla krásné jméno Rosemarie a úžasný pedagogický talent. Mluvila se mnou pomalu a „hochdeutsch“, abych jí dobře rozuměla. Za ty tři dny mě hodně naučila. I kouřit…
O pár let později mě dokonce naše úřady pustily na její svatbu. A ona přijela na moji. Dnes je jí pětašedesát a posíláme si WhatsAppem fotky našich vnoučat.
Je to pár dnů, co jsem od ní dostala krásnou esemesku: „Přátelé jsou jako balónky. Když je jednou pustíš, už je nikdy nezískáš zpátky! Proto si tě pevně přivážu, abych tě nikdy neztratila. Přeju ti všechno nejlepší k týdnu přátelství – a pošli to všem svým přátelům...“
Tak nevím, jestli existuje i český týden přátelství, ale každopádně vám ten vzkaz od „babičky Méri“ z Freiburgu posílám touto cestou.
Hezké vztahy bez hranic vám přeje
